| předcházející události
|
| 1.7.
| přijíždíme k Humboldtovu národnímu parku. V údolí řeky Eel tu rostou pobřežní sekvoje - výška kolem 120 metrů, stáří zhruba 500-2000 let. Úžasná projížďka je po 50km dlouhé "silnici obrů"
(Avenue of the Giants) - brzy po ránu, když tu ještě neruší automobiloví turisté, je tu až pohádkově kouzelně.
Tunel v sekvoji
|
| 5.7.
| opouštíme Kalifornii a přejíždíme do Oregonu - téměř hned za hranicí začíná fučet ten dlouho očekávaný severák. Ach jo. Vstáváme tedy o hodinu dříve, tedy v 4:35, abychom od šesti
mohli jet v bezvětří a do jedenácti, kdy začíná fučet, bylo najeto co nejvíce, pak už se totiž člověk jen tak plácá a trápí a míle neubývají. Pobřeží hned na jihu Oregonu je ještě hezčí než to kalifornské,
na jihu státu rostou také sekvoje a opět tu vede silnička a opět tu jsou pěší odbočky do hlubokých lesů, kde potkáváme hromádku medvědího trusu... zatím jsme ale huňáče neviděli.
|
| 9.7.
| ráno slavíme u supermarketu kelímkem kávy 49. tisící kilometr, jdou kolem starší manželé a po tradičních otázkách "odkud", "kam", "proč" nás zvou k sobě domů.
Po 37 kilometrech tak v devět ráno balíme dnešní etapu a přijímáme pozvaní Dona a Lany. Mají pěkný domek přímo na útesu nad krásnou písečnou pláží - Don má navíc skvělého koníčka: pečení
sušenek a koláčků. Nad mísou dobrůtek klábosíme, sedíme na verandě nad Pacifikem a je nám fajn. Zas jednou máme postel, střechu nad hlavou a nové kamarády.
|
| 11.7.
| po téměř sedmikilometrovém mostě přejíždíme z Oregonu do dalšího amerického státu.
Stát Washington nás vítá krásným noclehem na Radarovém kopci u průzračných jezírek, trochu to
připomíná Šumavu. Vůbec celá cesta Washingtonem bude lesem, také kolem ledovcových jezer a průzračných řek.
|
| 15.7.
| přijíždíme do přístavního městečka Port Angeles na severu Olympijského poloostrova, na horách nad městem leží sníh. Kupujeme lístky na trajekt (13 dolarů za osobu s kolem).
Naloďujeme se a přeplouváme na ostrov Vancouver do Kanady. Zajímá nás, zda nás do Kanady pustí na naše jednovstupní vízum ještě jednou na Aljašce, ale imigrační úředník nás ujišťuje,
že nejspíš ano, ale že to záleží na osobě, která bude zrovna v ruce držet naše pasy. Tak to jsme tedy zvědavi.
|
|
Kanada
|
| Victoria je krásné město s krásným okolím - hory, pláže, řeky, jezera, koupání.
|
| 20.7.
| po odpočinku u Zuzany a Michala se vydáváme na stokilometrovou jízdu na sever. Z přístavu Nanaimo odpolouváme dalším trajektem do kontinentální Kanady. Přistáváme na severu města Vancouver.
Jízda přes centrum do jižní části města je až na jeden defekt parádní - většinou po stezkách. Město je to veliké, ale v ulicích s auty jsme toho moc najet nemuseli. Jsme rádi, že máme za sebou
celou úvodní severoamerickou část.
V pátek nasedneme na loď a 31.července vysedneme na Aljašce v přístavu Seward. Pak nás čeká jízda nejprve na sever do Fairbanks a pak hodně dlouhá štreka směrem na východ k Atlantiku,
kam bychom rádi dorazili ještě dřív, než začne sněžit.
|
| 23.7.
| nastupujeme na loď směr Aljaška.
|
| 25.7.
|
USA pokračuje ( Aljaška )
|
| při první zastávce v Ketchikanu děláme výlet za totemy původních obyvatel tohoto koutu Severní Ameriky.
|
| 26.7.
| při druhé zastávce leje, za totemy a lososy, co táhnou v peřejích, se tentokrát vydáváme pěšky.
|
| 27.7.
| při třetí zastávce se vydáváme za ledovcem nedaleko hlavního města Aljašky Juneau. Zmokli jsme cestou zpět k lodi.
|
| 28.7.
| při čtvrté zastávce zdoláváme pěšky Mt.Riley (560m) nad městečkem Haines. I přes varováni místních i četných cedulí nás medvěd nesežral.
|
| 30.7.
| vystupujeme v městečku Seward a vyrážíme do deště směr sever.
|
| 31.7.
| jsme v Anchorage a pro samou krásu okolí jsme si ani neudělili "povinnou" zastávku na oslavu 50000.km, zjistili jsme to až později. Nyní nás čeká cesta do NP Denali. Pak Fairbanks a
pak už otočíme směr k východu.
|
|
|
| 1.8.
| ještě včera večer jsme se přesunuli dvacet km za Anchorage k Orlí řece.
|
| 2.8.
| ráno je nádherné modré nebe. Konečně! V pravou chvíli - jsme na dohled Mt. McKinley - nejvyššího vrcholu Severní Ameriky. I zítra bude modré nebe a my prožíváme nádherné
dva dny - 250km s výhledem na nádherný hřeben Aljašských hor, kterému dominuje zasněžený vrchol McKinley!
|
| 3.8.
| je stále to modré nebe. Jedeme Národním parkem Denali, když budeme okolí popisovat, budou to stále jen samé superlativy...ale ono to opravdu bylo super.
|
| 4.8.
| přibližujeme se k nejsevernějšímu bodu naší cesty tímto kontinentem. Večer stoupáme (se střídavými menšími sjezdy) 32km a máme pocit, že pod námi leží snad celá Aljaška.
|
| 5.8.
| ranní rozcvička - pokračujeme v tom stoupání - ještě je to dalších 30km do kopce, nejsme nijak vysoko (nějakých 500 výškových metrů), ale Aljašku máme pod sebou jako na dlani. V poledne
dojíždíme do Fairbanks. Stáčíme řidítka k východu, k rodné hroudě. Až na malé, drobné odbočky budeme už šlapat směr Hvězda.
|
|
|
Kanada pokračuje
|
| 12.8.
| dorazili jsme do hlavního města kanadského teritoria Yukon. Whitehorse je malé městečko, něco málo přes 20 tisíc obyvatel, ale je 30km dlouhé. Leží na slavné řece Yukon, kde táhnou lososi.
Máme v nohách přes 1800 kilometrů bez odpočinku, šlapali jsme v kuse 14 dnů a máme toho dost. Pár dnů tu budeme odpočívat u přátel a pak vyrazíme dál - čeká nás zbytek
Aljašské silnice do Dawson Creek a pak kanadské Skalisté hory. Abychom nepsali moc superlativ, tak jen něco málo - Aljaška a Yukon jsou parádní oblasti s neskutečně krásnou přírodou!
|
| 24.8.
| opouštíme Whitehorse. Dnes si prvně od startu z Hvězdy zkoušíme, jaké to je cestovat s doprovodným vozidlem. Naši noví kamarádi, Rado a Hanka, se rozhodli absolvovat dnešní etapu
s námi. Rado na kole a Hanka za volantem. Je to skvělé, když člověk přijede k hotovému obědu na domluveném kilometru. A ještě skvělejší, když po 150km nemusíte ani vařit večeři a ani
stavět stan!
Osprchovali jsme se již sami...spali jsme bohužel také už sami a od zítra už zase i pošlapeme sami. Hance i Radovi za tento skvěly zážitek ještě jednou děkujeme.
|
| 26.8.
| prvně mrzne, ráno je sněhový poprašek, přes den jeden až nula stupňů. Taky prší.
|
| 27.8.
| den na prd. Leje o dost víc než včera. Je asi 5 stupňů. Překračujeme hranici z Yukonu do provincie Britská Kolumbie.
|
| 28.8.
| jsme u horkých pramenů u řeky Liard. Koupel po několika mrazivých etapách bodla.
|
| 30.8.
| vjíždíme do severní části Skalistých hor. Stoupání na nejvyšší bod na Aljašské dálnici - 1297m.n.m. - není nikterak náročné. V sedle jsou dvě krásná modrozelená jezera, ale na koupání nemáme ani
pomyšlení.
|
| 31.8.
| dojíždíme do městečka Fort Nelson - prvního od Whitehorse, po 960km - a v knihovně na internetu zdarma vám všem tohle píšeme. Cestou jsme nenarazili na žádného medvěda. Oni ti medvědi snad
vymřeli, ale bizoni a karibu jsou úžasní. Z bizonů jde vždy strach, ale zatím se na nás nerozeběhli. Nepopsali jsme výše náš asi nejsilnější zážitek, tak tady je: jednu noc vůbec nezapomeneme - mrzlo,
ze stanu se nám ani jednomu vylézt čurat nechtělo, ale nakonec jsme šli, koukáme na nebe, hvězdičky a... polární záře. Zelené "vlny" se přelévají na obloze sem a tam. Nádherné, nezapomenutelné!
V této části Kanady se nám líbí snad ještě více než na Aljašce. Teď nás čeká dokončení Aljašské dálnice do 460km vzdáleného Dawson Creek.
|
|
|
| 3.9.
| přijíždíme do města Dawson Creek. Tady konci Alaska Highway. V noci leje a další den také leje.
|
| 5.9.
| dnes už neleje. Jedeme dál - stáčíme se k jihozápadu.
|
| 6.9.
| přejíždíme podruhé kanadské Skalisté hory, Borovicové sedlo (Pine Pass) je malinko přes 900 metrů nad mořem. Nocujeme u vlka. Není to místní putyka, nýbrž normální zvíře.
Pravý vlk, s šedivou, nádherně hustou srsti. Oblíbil si nás a hlídá nás celou noc. Majitel pumpy jej našel jako štěně v lese.
|
| 7.9.
| protijedoucí řidička pribrzďuje a křičí na nás z okýnka: "Bacha, jsou tam medvědi!" To už je vidíme také. Tři černé - máma a dva potomci. Stojíme od nich dvacet metrů a navzájem se pozorujeme.
Sprej na medvědy zůstává zastrčen v brašně. Medvíďátka se postavila na zadní, aby nás z vysoké trávy lépe viděla, a za chvíli se všichni tři odebrali do hustého roští. Tak jsme je viděli, nevymřeli!
Odpoledne jsme v Prince George. Měly by nám sem dorazit korektury druhé knihy. Musíme tu pár dnů čekat.
|
| 9.9.
| korektury dorazily, čekání jsme vyplnili rozhovorem pro Český Rozhlas 1 - Radiožurnál, kde nás patrně tuto neděli po 9. hodině ráno uslyšíte v pravidelném pořadu
Okno do světa.
|
| 11.9.
| vyjíždíme z Prince George, korektury jsou hotové. Teď přijde na řadu tiskárna a v listopadu se můžete podívat na výsledek...titul zní "Pod oblohou Jižního kříže".
|
| 12.9.
| u silnice jsme vyplašili dva medvědy baribaly. Utekli.
|
| 13.9.
| den končíme za nejvyšší horou kanadských Skalistých hor (Mt. Robson). U Losího jezera se pase krásný statný los.
|
| 14.9.
| vjíždíme mezi dva hřebeny Skalistých hor a od Jasperu pojedeme nyní na jih.
|
| 15.9.
| projíždíme mezi ledovci a také přejíždíme dvě dvoutisícová sedla - obě nám prosněžila. Za deště a za tmy dojíždíme do kempu v Lake Louise.
|
| 16.9.
| pozvolna opouštíme Skalisté hory - byla to fakt super podívaná. Asi nejhezčí úsek po Kanadě, který jsme zatím absolvovali. Calgary je od nás nyní 100km.
|
| 17.9.
| prohlížíme si olympijský areál u Calgary. Do samotného centra města ale nezajíždíme a uháníme dál na východ. Šlapeme po dálnici Trans-Canada - široká krajnice je bezpečná a vlastně ani aut
moc nejezdí (až jsme z toho překvapeni).
|
| 18.-20.9.
| nekonečné kanadské prérie jsou vážně placka, i když v některých místech se nějaké to zvlnění terénu objeví. Pořádný vítr fouká téměř neustále správným směrem - buď do zad nebo
malinko z boku. V noci mrzne.
|
| 21.9.
| ráno jsme oškrabávali ze stanu led, dopoledne jsme najeli 55000. celkový km a druhý den v provincii Saskatchewan jsme skončili v městečku Moose Jaw, kde se
v době americké prohibice prý skrýval sám velký šéf Al Capone.
|
| 24.9.
| opouštíme Moose Jaw, duje silný západní vítr, po prériích Saskatchewanu doslova letíme. Stíháme sledovat, že se kolem nás střídají pole s pšenicí, slunečnicemi a kukuřicí. Průměrná rychlost
neklesá pod 25km/h. Vylepšujeme si svůj osobák. Víc jak 249km za den už asi těžko někdy ujedeme, pokud se nevrátíme do kanadských prérií.
|
| 25.-28.9.
| cesta prériemi pokračuje. Pole a louky provincie Saskatchewan jsou vystřídány polemi a loukami provincie Manitoba.
|
| 29.9.
| sýpky Kanady jsou po 1600km konečně za námi a před námi je další provincie – Ontario. Ocitáme se v jiném světě – lesy, jezera, řeky, kopce a kopečky. Úplně jako v našem milovaném Finsku.
|
| následující události
|