Cesta všemi kontinenty

2004 / II

předcházející události

1.4.

skutečně máme paraguayská víza v pasech a není to apríl. To byla tedy ta úplně poslední víza - tedy pokud nějaký z plánovaných státu vízovou povinnost pro Čechy nezavede.
Takže naše šlapání bude teď pokračovat zhruba takto: Buenos Aires - Asuncion - vodopády Iguazu - Montevideo a tam skončíme. Tedy alespoň to teď máme v plánu.

2.4.

z Tigre, což je takové předměstí Buenos Aires, odpolouváme deltou řeky Paraná do delty řeky Uruguay a přistáváme v Uruguayi.

Uruguay

Celní prohlídka všech asi 50 cestujících je nekompromisní a krutá. Každou mastičku a každý lék, či tubu Isostaru, zkoumají bedlivě nejen úředníci ale i jejich pes. Nic nám nevzali.

3.4.

vedro v Uruguayi. Podle mapy jedeme proti proudu řeky Uruguay, ale znáte to, samé kopečky nahoru a dolů.

4.4.

vedro v Uruguayi, ale ještě se to dalo vydržet, hranici zpět do Argentiny překračujeme po deváté ráno.

Argentina pokračuje

Pak vedro v Argentině.

5.-.6.4.

vedro a dusno v Argentině. Jedeme nyní proti proudu řeky Paraná a je tu placka, fučí lehce ze severu.

7.4.

kolem nás je stále více vody - bažiny, jezírka a přítoky Parany. V poledne přichází voda shora - jezírko je i na silnici. Tropická průtrž trvá přes tři hodiny - vše je dokonale zalito - i my.

8.4.

zase vedro. Zase modré nebe. Zase nad pětatřicet stupňů ve stínu. Gaučům na koních to nevadí, my jsme polomrtví a durch.

severní Argentina

9.4.

měníme první RUBENU (je to "mrož", tedy hladký vzorek Walrus). Plášť je prodřený - z Quita má najeto 13227km - jeho tři kolegové zatím drží - tomu se říká česká kvalita.

10.4.

opět ve vedru. Mezi městy Corrientes a Resistencia přejíždíme most přes řeku Paraná - most je přes dva kiláky dlouhý (2.3km), jihoamerický veletok je tu jen o něco málo užší.

11.4.

jedeme podél další řeky - tentokrát Paraguay. Teče mezi Argentinou a přirozeně Paraguayí a dojedeme podél ní do Paragauye...

12.4.

po velikonočním výprasku pumpičkou pokračuje Lucie (a Michal také) v cestě na sever - ve vedru (ve stínu je přes 35 stupňů, na slunci - to raději nevíme).

13.4.

po ránu přijíždíme k argentinské celnici u města Clorinda. Bez problému dostáváme razítko a hledáme most - ejhle - na všech mapách je silnice přímo do Asuncionu, ale ve skutečnosti tu jezdí přívoz. Za 3 pesa (něco přes dolar) jsme za pár minut na druhé straně řeky Paraguay.

Paraguay

Víza máme prý v pořádku, můžeme tu u nich zůstat 90 dnů - ale v tomhle vedru? Nám bude úplně stačit přejet zemi od západu na východ.

16.4.

vyjíždíme z Asuncionu. Silnice celkem rušná, nejhorší řidiči na světe (zatím) jsou místní autobusáci. Je přes 35 stupňů, místy i nad 40. Rovinu nikde nevidíme. Před městem Caacupe je menší kopeček, asi dvoukilometrové stoupání. V půlce odpočíváme, leje z nás jako z cyklistů ve čtyřicetistupňovém vedru.
Zastavujeme ve třech čtvrtinách: z Michala stéká pot proudem a po nohách mu protéká teniskama a potůček teče dál po asfaltu... Těsně pod vrcholem se Michalovi zadřelo zadní kolo. Totálně. Co teď? Do města je nějakých pět kiláků sjezdu. Zastavuje auto. Dva chlapíci dávají kolo na střechu, Michala dovnitř a každých 200 metrů čekají na Lucku, která šlape zbytek stoupání a pak i pár kiláků dolů. Ještě před Caacupe je "bicicleteria". Šikovný mladík si neví rady, náhradní díl (zadní náboj) nemá. Necháváme u něj obě jízdní kola a to zadní zadřené bereme busem zpět do Asuncionu.

17.4.

v Asuncionu je šílená průtrž mračen - všude se valí neskutečné proudy vody. Kanály nestíhají. Lidé - nejlepší obuv pantofle či naboso - se tím brodí celkem bez problémů. Jsou zvyklí. Oprava kola se zdařila - dostalo komplet nový náboj, osmikolečko zůstalo původní. Jedeme busem zpět ke kolům a pokračujeme ještě před setměním dál. Zastavuje u nás auto: Jorge mluví německy a zve nás na noc k sobě, bohužel bydlí o cca 250km dál. Nevadí, určitě se máme zastavit.

18.4.

pořád v kopcích, ani chvilku rovina, alespoň je ale pod mrakem (jen 30 stupňů). Zastavuje u nás rodinka a doplňuje nám bidony krásně ledovou limonádou.

obchod u silnice

19.4.

hned ráno potkáváme opět Jorgeho, určitě se máme zastavit. Je to už jen 150 kiláků a stále v kopcích. Potíme se, co to dá a večer přijíždíme do Ciudad del Este - města na řece Paraná, za ní je už Brazílie. Domek rodičů Jorgeho nacházíme po chvilce bloudění ("domek je hned vedle veterináře v ulici u benzínky" - veterinářů tu bylo asi pět..).

20.4.

po dlouhé době vstáváme bez budíku. Jedeme do Itaipu - největší hydroelektrárny na světe (ale možná už jsou lepší Číňani). Exkurze je zdarma a stojí určitě za to - tolik betonu člověk hned tak nevidí, přehrada na řece Paraná je přes dva kilometry dlouhá a téměř 200 metrů vysoká. Přesně půlka patři Brazilcům.
U elektrárny je i mini-zoo. A je v ní nebezpečno! Jaguáry a pumy od nás dělí jen tenké chatrné pletivo. Anakondu jsme v kleci nenašli, ale hadi tu jsou. Lucka jednoho nevědomky překročila, Michal to vše sledoval a před "rozeběhnutým" přes metr dlouhým živočichem jen tak tak uskočil. Lucka: "To byl had, jo? Kecáš, ne?!" Správce konstatoval: jedovatý, hodně.
Odpoledne jedeme na místní vodopád Salto Monday. Je úžasný, nikdo sem pomalu nejezdí - o pár desítek kilometrů dál jsou totiž jinačí vodopády.

21.4.

brazilská strana vodopádu Iguazu. Paráda!

vodopády Iguazú

22.4.

loučíme se s rodinou Jorgeho a vyrážíme na hraniční most. Říká se, že pro průjezd po brazilském území do Argentiny není třeba brazilských víz. Asi to je pravda. Paraguayci nám štempl dali na vyžádání, vůbec se tu nekontroluje (včera busem jsme projeli tam i zpět bez vyndání pasu).

Brazílie

Na brazilské straně mostu přes Paranu je dost mumraj, kolona motorkářů-taxikářů vlevo, kolona aut a autobusů vpravo, jedeme prostředkem za jedním místním cyklistou - a jsme v Brazílii. Nikdo na nás nehuláká, nikdo nestřílí. Tak jedeme dál - jsme v další zemi. Projíždíme městečko Foz do Iguacu. Po čtrnácti kilákách a jedné studené sodovce za poslední brazilský reál, co nám zbyl ze včera, nás čeká další hranice. Brazilci si nás opět nevšímají - šup na most přes řeku Iguazu - po hodině a pár minutách opouštíme Brazílii a jsme opět v Argentině.

Argentina potřetí

Argentincům už pas musíme vnutit - dávají nám razítko. Tak to máme za sebou - tři země v jednom dni, ve dvou hodinách, na 21 kilometrech.

23.4.

vodopády Iguazu na argentinské straně vypadají jinak. Stojí za to vidět vše z obou zemí. Z Brazílie jsou celkové pohledy, v Argentině se hodně chodí i pralesem a mezi vodopády, nad i téměř pod nimi. Vodopády jsou dva kilometry široké a zhruba 80 metrů vysoké a je jich fakt hodně.
Nyní nás čeká asi 1600 kiláků na jih do Montevidea, kde zakončíme cestu po tomhle nádherném kontinentě.

24.-25.4.

cesta od vodopádu Iguazu vůbec neodsejpá, stále v kopcích a protivětru, alespoň nám přejí denní teploty, které jsou konečně pod třicátým stupněm. Šlapání nám ale zpestřují hejna tukanů. 25. večer dojíždíme do městečka San Ignacio, kde jsou ruiny jezuitského kláštera.

26.4.

po ránu a dalších ruinách v Santa Ana jsou kopce trošku nižší. Jede se příjemněji.

27.-28.4.

krajina se srovnala, ale přibylo kamiónů. Blbě se spí - vrčí nám u hlavy téměř celou noc (spíme u benzínek), protože si asi řidiči v kabině přitápějí. V noci je totiž docela pěkná kosa.

29.4.

dnešních prostředních 40km šlapeme v šílené průtrži. Jak na potvoru nikde žádná autobusová čekárnička.

30.4.

dnes je poslední den druhého roku naší cesty. Večer máme na tachometru celkových 44471km. 89x jsme píchli (tedy jedno píchnutí na 999km na bicykl), vyměnili jsme 5 špic, momentálně máme 8. řetězy, druhá kola, 3. sadu brašen, druhé pantofle a druhé trekingové boty, Lucka má druhou sadu elasťáků, Michal třetí přilbu (Lucka druhou) a druhé rukavice (Lucka stále první), projeli jsme 22 zemí a 5 kontinentů.

gratulujeme
cyklocestovatelům LUCII A MICHALOVI
k 2. výročí cesty
S COLAFITEM
NA KOLE VŠEMI KONTINENTY

1.5.

dnes je první den třetího roku cesty - přesně za rok bychom rádi protnuli cílovou pásku v oboře Hvězda.

Uruguay podruhé

přejíždíme do Uruguaye, přes řeku Uruguay u města Salto opět nesmíme na kole, tentokrát tu není most ale přehrada. Pasováci jsou neoblomní, sami nám ale zajišťují převoz v dodávce, jízda trvá asi minutu, nakládání a vykládání kol zabralo daleko více času. Den končíme koupelí v termálních lázních Guaviyu, kterých je tady v okolí poměrně dost.

2.-4.5.

jsme zase v kopcích, ale už v příjemných teplotách - po ránu je šest nad nulou a přes den kolem 22 stupňů - míříme na jih do Montevidea.

5.5.

vzpomínáte? 5.5.02 v Německu nám lilo, 5.5.03 na Novém Zélandu nám lilo. Hádejte jaké bylo počasí 5.5.04 v Uruguayi... Sušíme se 100 kiláků od Montevidea.

6.5.

dojíždíme na první českou ambasádu, kde vlaje kromě červenomodrobílé i modrá vlajka se žlutými hvězdami. Den končíme u nových přátel, s nimiž nás zkontaktoval nás příznivec Milo prostřednictvím našich webových vzkazů. Ukončili jsme tak Jižní Ameriku. Bylo to tu nádherné, ale někdy velmi těžké. Na tachometru máme 45011km a 11.5. v sedm ráno odlétáme směr severní polokoule, cíl - poloostov Baja California v Mexiku.

Něco z Uruguay:
turistika vláda

12.5.

SEVERNÍ AMERIKA
Mexiko

po 48 hodinách po letištích a letadlech jsme konečně šlápli odpoledne do pedálů a ujeli prvních 12km po Spojených Státech Mexických. Je tu vedro a draho, jinak pěkně.
PS: přistáli jsme v San Jose del Cabo na jižním cípu polooostrova Baja California. Při odbavování na letištích jsme měli kliku - s dvaceti kily nadváhy jsme neplatili ani cent (pravda - Michal vždy obě krabice při vážení nadzvedával nohou :-))) , příruční zavazadlo do kabiny - jedno na osobu, L a M cestovali se třemi každý a ještě navrch jednu igelitku s českými novinami a časopisy z ambasády z Montevidea.

13.5.

první ostrá etapa vede ze San Jose del Cabo do Cabo San Lucas - pár desítek kiláků ve velkém vedru a už se nemůžeme dočkat, až okusíme zdejší moře. Pacifik na úplném jihu poloostrova Baja California je studený, početným zástupům amerických turistů to vadí, nám tedy rozhodně ne a celé odpoledne plaveme a plaveme. Jo - zapomněli jsme si namazat naše neopálené konce dolních končetin, takže jsme si oba dokonale spálili narty.

14.-28.5.

absolvujeme 1700km dlouhou štreku z jihu na sever až do města Tijuana, z toho bylo dohromady cca 150km po rovině, zbytek v kopečkách, neustále nahoru dolů ve čtyřicetistupňových vedrech zpočátku vyčerpávalo, v druhé polovině se ochladilo na teploty kolem 20-25 stupňů, neustále v protivětru a až na zhruba posledních 200-300 kilometrů nás celým Mexikem provázely kaktusy všech možných druhů i tvarů, občas nějaké to zaprášené městečko či zaprášená vesnice, špína je neodmyslitelnou součástí těchto krajů, ale nějak nám to po téměř devíti měsících v Jižní Americe ani nepřišlo, snad jen ty všechny hiltony a sheratony byly na Baja Californii vypulírované a chaty Američanů jakbysmet. První dojem, že v Mexiku je draho, byl pouze prvním dojmem - oblast úplně na jihu a pak ta úplně na severu je vyhledávaná turisty především z USA, ale zbytek poloostrova to bylo takové nějaké normální - např. ale pravé mexické jídlo, třeba taco či burritos, tu pořídíte rozhodne levněji než v mexické restauraci v Praze. Kromě "povinné" ochutnávky místní stravy se nám ale vyplatilo kupovat si jídlo v samoobsluze - a také to bylo jistější, s průjmem se jezdí blbě.

29.5.

ráno opouštíme mexickou Tijuanu a podle cedulí "USA" míříme neomylně k hranici. Již před sedmou tu je asi třistametrová fronta Mexičanů-pěšáků, Mexičanů-automobilistů je nepopsatelně více, kolony se sjíždí asi z 10-12 pruhů - všichni jedou vydělávat tvrdé dolary do země zaslíbené. Frontu pěšáků na radu samotných čekajících předbíháme - pro kolaře je tu zvláštní koridor, před námi jen pár Mexičanů-cyklistů.

USA

Američan nás posílá k jiné přepážce, kde máme dostat nějaké I-94, což je jednoduše řečeno razítko za 6 dolarů s platností na šest měsíců, po tuto dobu můžeme v USA pobývat. Žádné otisky, žádná důkladná prohlídka, jen jsme poslali brašny rentgenem, všechny jsou stejné, takže vytváříme zmatek a posíláme jen některé, vládne tu takový pěkný zmatek...
Až teď si uvědomujeme, že máme v pasech papír od Mexičanů a ten asi budou chtít zpět a rovněž bychom rádi měli v pasech výstupní razítko. Nikde jsme ale cestou k hranici nenarazili na mexické pasováky. Vysvětlujeme problém Amíkům, odpovídají po svém: "My jsme Američané, tohle je věc Mexičanů. Kde vám dají razítko? Tak to já nevím, já v Mexiku nikdy nebyl. Ale nejlepší bude, když se vrátíte zpět."
Mexiko podruhé (jen Michal) A tak Lucka, brašny a její kolo čekají v USA, zatímco Michal, jeho kolo a pasy putují zpět do Mexika. Téměř hodinu trvá, než se doptá a dohledá úředníka, který má za úkol dávat razítka - tady totiž projde denně sice 20000 tisíc lidí sem a tam, ale nikdo to razítko nepotřebuje... Povedlo se odevzdat papíry a dostat výstupní razítka do obou pasu, ani nechtěl Mexičan Lucku vidět, takže klidně mohla zůstat v Mexiku na černo, ale kdo by tam chtěl zůstávat, když před námi ležela taková země jako USA!
USA podruhé (jen Michal) A tak se opět Lucka shledává s Michalem. Zatímco on si trajdal někde v Mexiku, ona zodpovídala zvídavé otázky policisty Josepha. Dal nám pak vizitku. V Rusku jsme také měli kontakt na "svého" policistu, člověk nikdy neví... Kromě vizitky nám také policisté ofotili mapu San Diega, abychom trefili do centra a pak z centra. Policajti jsou všude na světe strašně hodní, kromě Číňanů.
Přijíždíme do San Diega - asi 25 kiláků od hranice. Celou cestu je nám nějak divně - aha: auta nesmrdí a my cítíme vůni kytek a stromů, téměř nikde žádný bordýlek... civilizace má své nesporné kladné stránky: a my se do ní tak těšíme!
San Diego je pěkné město, velké asi jako Praha. Navíc začíná prodloužený víkend, všude plno lidí. Odpoledne vyjíždíme podél Pacifiku někam k severu. Nikde povolené stanování jsme čekali, narvané kempy ne. Nakonec se ale povedlo. Za dva dolary na osobu spíme přímo nad Pacifikem a sledujeme první emerický západ slunce, jen to zasyčelo...

30.5.

kolem poledne a šedesátikilometrové jízdy podél moře, zčásti po bezvadných cyklostezkách plných cyklistů, jsme nějakých 100 kiláků od našeho cíle - domu naší kamarádky Renaty na severu Los Angeles. Večer ve 21:45 - hodinu a půl po setmění - jsme šťastně stanuli u domu. Na tachmetru dnes 184km, ve výsledném součtu to dává...dům stojí na úplně správném místě...47000km.
Pár dnů si tu odpočineme, zařídíme pár důležitých věcí, počkáme na dva balíky, které se opět někde toulají po světových poštách, a vyrazíme směr San Francisco.

31.5.-11.6.

balíky dorazily v pořádku - obnovili a doplnili jsme pár věcí z výstroje a výzbroje. Prohlédli jsme si některé důležité součásti Los Angeles - jako např. slavný nápis Hollywood na kopci, hvězdy na Chodníku slávy, otisky horních i dolních končetin slavných v betonu. Věděli jste třeba také to, že hvězda má na chodníku hvězd hned několik a nikoliv jen jednu? Prý to je proto, aby turisté nemuseli bloumat ulicí a hledat tu hvězdu se jménem své hvězdy déle než je nutné... Také jsme si v Los Angeles odpočali a naplánovali další trasu, která povede i nadále podél pacifického pobřeží směrem k severu.

12.6.

konečně jedeme.

13.-18.6.

jedeme tedy podél toho pobřeží - buď přímo po silnici č.1 nebo po cyklostezkách. Cesta je to fakt parádní - kopce střídají kopce, výhledy na moře střídají výhledy na moře, pláže, eukalyptové, cypřišové a borovicové lesy. Také jsou občas u silnice háječky sekvojí obrovských (jsou to jen takové předkrmy, ty opravdu velké lesy nás čekají až někde severněji od San Francisca).
Jen nás trápí počasí - je chladno, to by nám tedy nevadilo, ale moře je ledové. Do 12-13 stupňů studené vody se leze dobře jen v neoprénu surfařům. My neoprén nemáme, tak se jen na Pacifik díváme. Dopoledne je s železnou pravidelností mlha, odpoledne se někam vypaří a je modré nebe. Takové zdejší normální léto. Teploty kolem 25. To ve vnitrozemí bychom se teď začátkem léta už pekli. Vítr má prý fičet spíše ze severu, jenže my jedeme skoro neustále s větrem v zádech. Ani tento fakt tedy nekazí naši náladu.
Nocování - všude jsou zákazy stanování na divoko, případně vůbec nejsou vhodná místa, kam se zašít - jedeme proto od jednoho státního parku k druhému. Státní parky (někde státní pláže) mají skvělou výhodu - kempování je tu zatraceně levné a bezpečné: dva dolary na osobu. Přijedete-li autem, platíte minimálně $16.

19.6.

přijíždíme do San Francisca. Projeli jsme velkým parkem Golden Gate, prokličkovali jsme ulice města, některé hodně nakloněné (i přes třicet stupňů stoupání), projeli se po nábřeží, zhlédli asi 40 lvounů líně se povalujících na molu, na dálku uviděli bývalou věznici Alcatraz na malém ostrůvku, přejeli legendární oranžový Golden Gate Bridge (od pilíře k pilíři něco málo přes 1300 metrů) a skončili za vodou, severně od SF v městečku San Rafael.

San Francisco, most Golden Gate
Svět je malý, každý má někde kamarády. A nás kamarád Honza má tady u San Francisca kamarádku Pavlu a u ní jsme teď na pár dnů našli azyl.
Odpověď Jirkovi na dotazy ze vzkazů:
1) Vzpěra držáku brašny na řídítkách je zlepšovák udělaný Sport Arsenalem pro nás. Nyní z Los Angeles máme ale už držák brašny sériový, tedy bez vzpěry: využívá důmyslný systém ocelového lanka, které pomocí dvou šroubů plní funkci té vzpěry od šroubu u vidlice - celé je to takové elegantnější a zatím to drží úplně v pohodě. Pro správnou funkci držáku je ale nezbytné brašnu naložit maximálně tolika kilogramy, kolik uvádí výrobce.
2) Vidlici máme neodpruženou, neboť většinu kilometrů najedeme buď po asfaltu nebo na takových cestách, kde není odpružené vidlice třeba. Proti odpružené vidlici hovoří složité připevnění předního nosiče a samozřejmě i její náročnější údržba. Pro neodpruženou vidlici hovoří snadná (vlastně žádná) údržba a jednoduché připevnění předního nosiče. Pomineme-li fakt, že neopdružená je o poznání lehčí než odpružená, vychází nám to jasně - neodpružená vidlice je pro naši cykloturistiku lepší. Ale pokud bychom jeli jen se zadními brašnami a do hodně "hrbolatého" terénu, vzali bychom nejspíš vidlici odpruženou - ale nikdy jsme to nezkoušeli.

20.6.

něco pro sledovače statistik: tady v San Rafael nad San Franciscem máme najeto celkových 47897km. Ještě v Los Angeles jsme před odjezdem vyměnili u obou kol šlapací střed i trojpřevodník s klikami. Sundali jsme osmé řetězy, které vydržely tentokrát 6041km. Nasadili jsme zbrusu nové držáky velké řídítkové brašny a Lucka dostala nový přední nosič, neboť ten původní zůstal nepoužitelný před Montevideem. Vlastně to byl nosič Michala, celé Mexiko až do Los Angeles pak měl Michal přední nosič Lucky. Též nám při té příležitosti Sport Arsenál poslal nové brašny, po devíti mesících Latinské Ameriky dostaly ty staré brašny dost zabrat.
Tady v San Rafael vyměníme kazetu s osmikolečkem (rovněž na obou kolech). Dáme i nové brzdové botky - ty jsme měnili prvně po Japonsku a pak jsme dostali na nových kolech do Ekvadoru přirozeně i nové brzdy. Současné Rubeňácké pláště máme postupně nasazené jeden před Paraguayí, jeden v Paraguayi a dva po Paraguayi. Duší jsme k dnešnímu dni píchli celkem 91.

21.6.

našli jsme na jednom papírku v poznámkách, že máme odpovědět na dotazy ze vzkazu, ale nějak se nám ten papír zatoulal na dno brašny... 29.2. se Martin ptal, nebo spíš podivil, že máme kola (na obálce knihy) podepsaná obraceně - však to je správně, nás startér (a nynější patron) Víťa Dostál nám je podepsal záměrně obráceně a tedy Lucka patří k Michalovi a Michal k Lucce.

22.6.

svezli jsme se na kolech do servisu. Bez brašen jsme jeli naposledy na Ohňové zemi - opět chvíli trvá než se na kole srovnáme, nutno podoknout, že bez brašen je to tedy o hodně příjemnější... Na třech kilometrech jsme stihli po 92. píchnout. Servis je opravdu nutný: některé pastorky jsou poněkud "ohoblované" a řetěz se cestou z Los Angeles na nich už vůbec nechytal.

23.6.

dnes jsme cestou ze servisu nakoupili ovoce a chleba. Pak jsme se už blížili k našemu dočasnému bydlišti u Pavly a Larryho a najednou se to stalo. Michal na první pozici, vidí u výjezdu z parkoviště stojící auto. Auto pár metrů před tím, než jej Michal mine s klidem vjíždí do ulice. Řidič má telefon u ucha (to se tu nesmí!). Řidič kouká sice správným směrem, ale už je pozdě, jsou to setiny vteřin. Michal jde tvrdě na před pár dny seštelované brzdy, stojí téměř na fleku, katapult. Michal letí, letí, letí a prásk. Dopad na zadní část krásně nablýskaného červeného amerického bouráku. Kusy blinkru odlétají na všechny strany. Michal se sesouvá k zemi. Několik nepublikovatelných výrazů na adresu řidiče. Ten vystupuje, přibíhá, omlouvá se. Michal je v šoku. Třese se, je bílý jako stěna, nic neříká. Nikde žádná krev. Jen trochu bolí naražená ruka. Hlava (v přilbě) se také zdá být v pořádku.
Chlapík se stále omlouvá, napadá nás, že mu v hlavě stále koluje jediné: "Hlavně ať nevolají policii! Hlavně ať mě nežalují!" Ale myslíme, že jsme se rozhodli správně. Vzali jsme si jeho vizitku a napsali číslo - Michal i kolo jsou viditelně v pořádku. Chlapíka to bude stát nový blinkr a asi i vyklepání blatníku. Předpokládáme, že ten šok, který utrpěl i on, mu bude velkým ponaučením pro příště. Co myslíte?
"Doma" se Michal stále trochu klepe, ale při poslechu přímého přenosu fotbalu s Němci (ten internet je ale skvělá věc!!!) se trochu dává dohromady. Asi i díky tomu frťanovi slivovice, kterou Larry vytáhl jako medicínu. Hlavně, že to dobře dopadlo a budeme moci pokračovat podle plánu dál na sever.

28.6.

vyjíždíme ze San Rafael, fouká jižní vítr, přestože má foukat severák.

následující události