2004 / I
předcházející události
1.1. jsme si novoroční vyjížďku nenaprogramovali. Odpočíváme. Zanedlouho nás čeká Ohňová země a Patagonie a tedy hlavně ukrutný vítr...
2.1. opouštíme Osorno, čeká nás asi 130 kilometrů do přístavu Puerto Montt, kde se nalodíme na trajekt a na tři dny budeme mít od kol "pokoj".
4.1. přijíždíme do Puerto Montt, malého městečka na břehu velikého zálivu Tichého oceánu.
5.1. podle pokynů lodní společnosti přijíždíme do přístavu v devět hodin ráno. Loď má odjet až odpoledne - naloďovací proces je opravdu dlouhý - po 14:30 jdeme fakt do lodě! V 16:00 loď odplouvá - kupodivu přesně podle jízdního řádu. Napadá nás, že kdyby to fungovalo takhle zdlouhavě třeba ve Skandinávských vodách, tak tam všichni loďaři zkrachujou.
Z našich kol jsou pracovníci docela vyděšeni, nikdo neví, kam, kdy...nakonec se rozhodujeme jít do lodě sami v pravé poledne, ale lodníci nás vyhánějí, přestože je náklad již naložen, my musíme čekat a přijít až s ostatními cestujícími. Ale v lodi už skoro není žádný člověk, který by nám ty kola někam umístil a přivázal, nakonec se jeden našel.
Tři noci trávíme na palandách, ve dne buď ve frontách na jídlo, či u stolu s jídlem, či na palubě, protože když náhodou nepršelo, bylo na co koukat (třeba na delfíny, lvouny, velryby, ptáky, fjordy). Hodně zajímavé bylo i to, že se dalo po celou plavbu pobývat u kapitána na můstku. Potkali jsme na lodi Pavla a Michala, dva české turisty, takže hodně času trávíme i čtením čerstvých českých novin a časopisů.
V jednom místě loď Magallanes vyjíždí z průlivů a úžin na otevřené moře, docela to houpe, ale nezvracíme. Vzali jsme si pilule a přežili těch 10 hodin bez úhony.
8.1. nad ránem připlouváme do Puerto Natales, konečná - vystupovat. Ohňová země už je hodně hodně blízko - od Ohňové země nás dělí 250km (do Punta Arenas) a pár hodin trajektem.
10.1. po jednodenní návštěvě nádherného národního parku Torres del Paine vyrážíme na jihovýchod do přístavního města Punta Arenas. Vichr fučí neskutečně, když se stočíme přímo po větru, následuje ďábelsky šílená jízda, ani nejde udržet kolo při zastaveni, jen člověk zvedne nohy a odbrzdí, naskočí na tacháči 25,30,35,40,45,50,55,60,65 km/hod, a to se jede po rovině a bez šlapání. I mírné kopečky se nemusí šlapat, paráda. V jednom úseku absolvujeme 25km za pouhých 20 minut (po rovině).
No a pak přišla zatáčka vpravo... Vichr na holých pláních pěkně dovádí. Několikrát nás sfoukává na zem, poryvy jsou místy tak silné, že pokud zrovna neležíme na zemi, ocitáme se v protisměrné krajnici během mikrovteřiny. I auta mají co dělat, aby se udržela na silnici. U prvního baráku končíme, dál to nejde. Vítr prý není obvykle takhle silný. Zítra to dojedeme. Pokud jsme si před pár dny či týdny stěžovali na nepříjemný protivichr - tak tedy to odvoláváme (v takovém protivětříku se jelo celkem pohodově - 10km za hodinu byla šíleně rychlá jízda). Skutečný vítr fouká až tady na jihu (při bočním větru jsme ušli-ujeli za hodinu zhruba necelý kilometr!).
11.1. vítr není tak silný, ale celou noc a ráno leje, nakonec se ale dostáváme do Punta Arenas. Po cestě jsme viděli několik nandu (tj. jihoamerické pštrosy). Odpoledne je na pár hodin modré nebe, není moc zima. Po 19 měsících si saháme do Atlantického oceánu - příjemný pocit, ale tady na jihu je stejně ledový jako ten Tichý.
14.1. nefouká, prvně, co jsme tady na jihu. Vyrážíme z Punta Arenas přímo na jih - po 53km přijíždíme ke geografickému středu Chile (oni si k celý svý dlouhý zemi počítají ještě i část Antarktidy až k pólu). Děláme dvě odbočky, ale nejdůležitější je ta třetí, která vede k osadě San Jüan a pár km za ní - na 53.stupni a 44 minutě a nějakých drobných vteřinách končí sjízdná cesta. Dál už to jde tady na jihoamerické pevnině jen pěšky. Ten úplně nejjižnější bod kontinentu je cca 30km vice k jihu a jmenuje se Cabo Froward. My se sice dostaneme ještě jižněji na Ohňové zemi, ale to je ostrov...
15.1. a dnes už zase fouká...z místních novin jsme se dozvěděli, že při naší cestě z Puerto Natales sem do Punta Arenas fičel vichr o síle 130km v hodině!!! To kdybychom věděli, nikdo by nás na kolo tehdy nedostal.
18.1. malinkým trajektem se přesouváme z Punta Arenas na Ohňovou zemi. Na trajektu se setkáváme s cyklistou z Argentiny (jede ze severu na jih) a s Rakušanem na ležatém kole (jede kolem světa), ale po vylodění se každý vydáváme na jinou stranu.
Ohňová Země
Největší chilské město na ostrově Porvenir nás vítá bezvětřím. To je škoda, neboť jedeme přímo ve směru jihovýchodním, tedy tam, kam tu stále silné větry vanou.
19.1. po bezvětrné noci na holé pláni, která je typická pro celý sever Ohňové země, přijíždíme k hranici a vstupujeme tím i do druhé poloviny ostrova - travnatá placka bez stromu tu je ale stejná.
21.1. až cca 150km od cíle se před námi objevují kopečky. 100km od cíle - už jedeme v kopečkách, tedy jsou to hory vysoké kolem 1200-1500 metrů, vrcholky zasněžené, jsou tu velká jezera a po 180km opět prašná drncavá cesta, téměř celý den jedeme ve zvířeném prachu od aut a kamiónů, protože provoz tady je velmi hustý.
Závěrečných pár desítek km už ale jedeme po asfaltu, sjíždíme z Paso Garibaldi, které dle místních je v 900mnm, ale dle naší GPS je 400mnm, ale Argentinci jsou na sedlo hrdí, tak jim to neříkáme...
No a po 38626km od Prahy jsme dojeli do Ushuaie, která se honosí titulem nejjižnějšího města světa, tedy stejně jako severnější chilské město Punta Arenas, no a pak je tu ještě Puerto Williams, maličké městečko na chilském ostrově Navarino, který leží jižně od Ohňové země za úžinou jménem Beagle oddělující jej od Ohňové země...a pak leží v Antarktidě (pro sichr) ještě na ostrově Krále Jiřího chilská osada, která je přirozeně ještě jižněji...ale Ushuaia je opravdu pěkné místo, hned z města vystupují parádní zasněžené hory, ale ten pocit konce světa "ruší" pohled právě na ty ostrovy naproti...
PS: v Ushuaie jsou ale prokazatelně nejjižnější bankomaty na světe...
31.1. nalodujeme se na loď Ushuaia.
1.-2.2. krátce po půlnoci vyplouvá loď na otevřené moře - čeká nás Drakeův průliv oddělující špičku Jižní Ameriky od špičky Antarktidy. Střetává se tu Atlantik s Pacifikem. Pověsti nelžou - je to skutečně bouřlivé prostředí. Naše loď bojuje s pětimetrovými vlnami a stokilometrovým větrem - výsledkem je pěkné rodeo (loď se naklání 40 stupňů vlevo a 40 stupňů vpravo!!!). Do jídelny chodí Michal a dalších asi 15 lidi z celkového počtu 58 cestujících na palubě, trpí ale i členové posádky - nejvíce doktor, který pluje na lodi do Antarktidy prvně (nicméně hrdinně chodí a rozdává anti-blicí pilulky). Druhý den večer už je moře klidnější. Lucka i ostatní přežili. To jsme již minuli první obrovskou kru.
3.2. nehoupe to, kolem nás souostroví Jižní Shetlandy - po dvou dnech na otevřeném moři konečně vidíme pevninu.
ANTARKTIDA
v 10:17 vyskakujeme z gumového člunu a dotýkáme se nafasovanými holínkami nového kontinentu.
4.2. v 16:43 se dotýkají nového kontinentu i naše kola! Kolonie tučňáků jen nevěřícně kouká, jak dva blázni poskakují kolem něčeho, co tu v životě neviděli. Kola poponášíme, jet se nedá - propadáme se do tajícího sněhu. Ale ten jeden symbolický metr jsme přeci jen zvládli ujet. Dotkli jsme se dalšího kontinentu!
Mezi tučňáky

18.2. na IDNES /cestování vyšel taky moc krásný článek a foto z Antarktidy.
5.-6.2. i další dva dny je program na lodi podle námořnického řádu - snídaně, vylodění, oběd, vylodění, večeře. Mezi jednotlivými vyloděními se loď neustále přesouvá na nová místa a my máme možnost sledovat další a další nádherné ledovce, hory, velké kry, plující zbytky zamrzlého moře a především zvířata. Kolem lodi krouží neustále buřňáci, kormoráni, albatrosi a jiní letající ptáci, ve vodě je každou chvíli vidět hejno tučňáků. Hlavními hvězdami vodní říše jsou tu ale velryby - na léto sem připlouvají za potravou, aby mohly v zimě porodit mláďata na severu v teplejším prostředí. Z kapitánského můstku se co chvíli ozývá: "Velryby na pravoboku! Velryby na levoboku!" - a my jen běháme a sledujeme ty obrovské nádherné tvory.
Velryby na moři a tučňáci na souši. To jsou hlavni hvězdy každého vylodění na pevnou zem. Právě jim dospívají mláďata, tak je v koloniích pěkně živo. Kromě roztomilých černobílých nelétavců máme možnost vidět i různé druhy tuleňů, kteří se na pevnině jen líně převalují, ale ve vodě pěkně dovádějí..
My lidé dovádíme na pevnině - koulovačka je příjemná, ale úžasným zážitkem je sjíždění "po zadku" téměř kolmých, 100-150m dlouhých srázů. Čluny nás už už chtějí odvážet zpět na loď, ale my stále ještě vybíháme zpět na kopec a šup dolů a pořád dokola. Vedoucí expedice Pablo nás pak musí doslova tahat pryč, má chudák práci: 95% cestujících jsou mladí lidé..
Celá čtyřdenní plavba ve vodách ledové Antarktidy je úžasným zážitkem - ale všechno má svůj konec.
7.-8.2. plujeme zpět přes Drakeův průliv. Kupodivu je klid - první den minimální houpání a druhý den si připadáme jako někde na Vltavě - moře je jako beránek. Kapitán říká, že máme ohromné štěstí, naposledy tu nebyly vlny loni na Silvestra.
9.2. po půlnoci vplouváme do Beaglovy úžiny oddělující Ohňovou zemi od několika menších ostrůvků na jihu. Přesně v sedm přistává u přístavního mola v Ushuaie. Ledová anabáze skončila, ale chvíle na tmavomodré vodě, mezi ledem a sněhem, mezi tučňáky, velrybami a tuleni se člověku navždy vryjí do paměti.
JIŽNÍ AMERIKA   pokračuje
Argentina
28.2. přijíždíme do ropařského centra Argentiny. Kolem města Comodoro Rivadavia jsou všude ropné vrty. Cesta Patagonií z Ohňové země probíhá ve znamení našeho boje s větrem. Podle ohnutých keříků a stébel trávy je to o 180 stupňů jinak než obvykle... smůla.
Patagonie tady u východního pobřeží Argentiny není vůbec placka a není to vůbec žádná nuda - rovina placatá je tak max. 30-40km, spíš se sjíždí či vyjíždí různě "nakloněná rovina", jsou tu stoupání také i pět km dlouhá. Potkáváme spoustu guanako, nandu, pasovců, lišek, plameňáků, dravých ptáků, hrabošů. Jsou tu nádherné východy i západy slunce. Takže kde je ta nuda?
V Ushuaie nás varovali snad všichni - zdá se, že to bude tím, že asi tuto část Patagonie všichni raději absolvují letadlem. Do Buenos Aires to máme nějakých 1850km.
A ještě jedna statistická číslice - do dokončení "rovníkového" objezdu zeměkoule nám chybí šest km. Máme najeto 40069km.
29.2. dnešní den je takový "navíc", tak máme den volna, tj. bez kola (šlapali jsme 12 dnů bez odpočinku).
Odpověď na dotazy ze vzkazu:
1) Co nosíme pod přilbou v zimě? Když je ukrutný mráz nosíme moirovou čepičku. Pod přilbu se vejde výborné a krásně hřeje.
2) Kolik jsme najezdili kilometrů ročně před touto cestou? Na jaře a na podzim dohromady tak 3 tisíce a v létě, o prázdninách, při velké cestě cca 3-5 tisíc km.
4.3. vyjížďíme z Comodoro Rivadavia. Z města jedeme 38km do kopce! A to už Andy máme dávno za sebou! Navíc v protivětru.
6.3. vítr si konečně dává říci, také silnice se trošku stáčí - fouká trochu z boku, trochu do zad - za 8 a půl hodiny máme na tachometru 203km a jsme ve městě Trelew.
7.3. včera rekord - dnes žádný den volna - jedeme dál.
9.3. přichází očekávaná zatáčka, stačíme se přímo na východ! Bude foukat do zad! Houby - dnes fouká východní vítr jako kráva! Od smrti žízní a hladem nás po 152km zachraňuje sympaticky zelinář - kde se vzala tu se vzala zeleninoovocná oblast podél řeky Negro - v jeho zahradě i nocujeme.
10.3. konečně cykloservis! Snad po 1500km je tu normální fungující otevřený sevis a Michalovo zadní kolo muže dostat zpět své tři špice, které postupně praskly (na pastorkové straně a my nemůžeme - jako už jednou v Chile - sundat kazetu).
11.3. den bez kola, jsme unavený.
12.3. servisman byl odborník - nechali jsme ho pracovat bez dozoru a zatím jsme měnili řetězy (najeto 6013km, nasadili jsme v pořadí osmé). Po třiceti kilometrech se Michalovi zadřelo zadní kolo. Stopuje s kolem zpět do města, v jiném servisu závadu zdarma odstranili - předešlý pan servisman zapomněl vložit kuličky do ložiska!!!
13.3. poslední den v Patagonii. Loučí se s námi průtrží mračen, hned několikrát. Večer přejíždíme řeku Colorado - to je taková pomyslná hranice. Stále se citelně otepluje, přes den je i k 35 stupňům.
14.3. v dusnu dojíždíme na dohled městu Bahia Blanca - 700km od Buenos Aires - nocujeme před městem opět u benzinové pumpy a večer sledujeme nádherné blesky na obloze, v noci opět leje jako z konve.
15.3. v Bahia Blance, tedy Bíle zátoce, se rozhodujeme jet delší cestou a zůstáváme tak stále na hlavni silnici č.3, po které jedeme z Ushuaie. Nejezdí po ní tolik aut, ta která míří do Buenos Aires, využívají kratší varianty, nám cykloturistum vyhovuje delší, ale bezpečnější silnice (je to delší jen o 70km).
15.3. v poledne odjíždíme z Bahia Blancy. Je bezvětří, jede se dobře.
16.3. vítr fučí proti, jede se špatně.
17.3. v noci leje, ráno fučí a leje, než jsme se sbalili, přestává lejt, vítr se obrací - máme to lehce do zad. Konečně! Je to pohoda, najednou jedeme dvacítkou a ani se moc nenadřeme. Odpoledne už jedeme v dešti, snad přes sto kiláků v mokru. Voda nám moc nevadí, hlavně, že nefouká protivný protivichr.
Večer dojíždíme do města Azul - posledních osm kiláků už za tmy s blikačkama. Končíme v hotelu, leje a leje, na tachometru 201km - dnes si postel zase jednou zasloužíme.
18.3. Buenos Aires se včerejší dvoustovkou hodně přiblížilo - zkusíme těch 300km dojet do zítra.
19.3. zase nefouká proti, už třetí den po sobě. Ani se nám to nechce věřit! Po 100 kilákách jsme na předměstí velkoměsta. U patniku "48km" to začíná být husté, provoz je šílený, ale dá se to zvládnout - a to ještě občas musíme odrážet zvídavé otázky autobusáku a jiných řidičů, kteří přibrzdí a hulákají na nás tradiční otázky: "Odkud? Kam? Z daleka?" Vůbec jim nevadí, že ohrožují nás, sebe i protijedoucí vozidla. Prostě Argentina. Blíží se centrum - jízdních pruhů na ulici přibývá, po té 22 proudové, údajně nejširší na světě, jsme ale naštěstí nejeli (zatím). Přijíždíme k české ambasádě, máme tu poštu z domova.
Kromě Colafitu tu má Michal i novou přilbu Catlike a Lucka nové CycloScheinové kalhoty. Také tu máme ampulky ChainStaru, protože: kdo maže (řetěz), ten jede. Také tu máme nové lahve a též tablety Isostaru, staré lahve jsou po osmnácti měsících každodenního používání už dost jeté, jedou s námi z Ulánbátaru. A také tu na nás čeká naše kniha, konečně vidíme celé hotové kompletní dílo. No a také máme v balíku dopisy od rodičů a noviny. Večer jsme pozvaní od Jakuba a Daniely, zaměstnanců ambasády, na večeři ve stylu "sněz kolik umíš". A to my cyklisté umíme dokonale...
20.3. celý den ležíme a čteme...také se připravujeme na pondělí, kdy začne rozhodující boj s byrokracií - půjdeme žádat o víza do USA, u jejich ambasády jsou protestní akce islamistů, tak snad nedostaneme přes ústa a pustí nás dovnitř. Udělení či neudělení víz rozhodne o našem dalším cestovatelském osudu - o další trase a také o termínu pravděpodobného návratu domů, do Evropy, do Česka, do Prahy, do Ruzyně, do Hvězdy, do prdele to nám je smutno...

Buenos Aires, barevná čtvrť La Boca
30.3. největší událost dne - dostali jsme poštou zpět své pasy včera zanechané na konzulátu USA. V pasech máme víza do USA. Hurá. Můžeme jet i nadále podle plánu a žádní byrokrati už nám v cestě domů vlastně nestojí.
31.3. rozradostnění z úspěchu při jednáni s konzulárním oddělením ambasády USA vydáváme se na ambasádu Paraguaye. Rozhodli jsme se změnit trasu a trochu si pobyt v Jižní Americe prodloužit. Víza za 2x 45USD dostaneme zítra.
následující události