2003 / IV
předcházející události
1.10. posledních 48km do kopce mezi Cordillera Blanca a Negra - po 335km jsme ve výšce 4115 metrů a čeká nás zasloužený sjezd. Je to pěkný točivý hukot. Na 40km klesáme o 2000 metrů. Pak se to na dalších 30km trochu srovnává. Brzdí nás vítr a také nutné zastávky na odhánění zuřivě dotírajících psů. Po 120km jsme opět na Panamericaně - o 4 výškové km níže.
3.10. dojíždíme do Limy. Před hlavním městem Peru odbočujeme z hlavní. 20km dlouhá silnice Serpentuario de Pasamayo je vyhrabaná v obrovských dunách tyčících se k obloze přímo z Tichého oceánu. Je to taková peruánská Great Ocean Road. Předměstí Limy začíná 40km před centrem - samé slumy, spousta přejetých psů, deset km dlouhá skládka odpadků, kde se přehrabují lidé, smrad, hodně velký provoz. Jsme rádi, že tu jedeme dopoledne. V Limě jedeme kousek po expresní dálnici, kam podle reakcí předjíždějících taxikářů asi kolaři nesmí, ale policisté si nás vůbec nevšímají.
4.10. a něco té statistiky: v Jižní Americe máme najeto 2361km (v Ekvadoru 795km), celkově tedy 31825km. Zatím jsme měli 3 defekty: píchlou duši v Ekvadoru, zadřená ložiska v předním náboji u Michala, Lucce praskla výztuha na držáku řídítkové brašny. Vše jsme ihned opravili. Pár dnů si v Limě odpočineme, nabereme síly na etapu do inckého Cuzca. Máme dále ulehčenou cestu - od 1.10. nepotřebujeme do Bolívie víza. Než tam dojedeme, nepokoje kolem La Pazu se snad uklidní a cizincům nebude nic bránit v cestě do nejvýše položeného hlavního města světa. V opačném připadé budeme nuceni trochu změnit trasu a od jezera Titicaca pokračovat přes Arequipu rovnou do Chile.
11.10. opouštíme Limu. Výjezd z města není tak hrozný jako byl příjezd, téměř hned začíná poušť...
12.10. stále pouští, písek a kameny vlevo, písek i kameny vpravo, písek v zubech... Lucka má třikrát defekt, vždy píchla zadní duši.
13.10. jedeme rychlým motorovým člunem na ostrovy Ballestas, asi půl hodiny divoce poskakujeme na vlnách, zvrací jen jeden malý Peruánec (snědl těsně předtím pytlík chipsů) a jedna Italka. Na ostrovech se válí stovky tuleňů, tučňáků Humboldtových, jsou tu hejna ptáků, třeba kormoránů, inckých vlaštovek a také jsme viděli delfíny. Na pobřeží v zátoce Nezávislosti jsou hejna plameňáků a pelikánů.
14.10. jedeme pouští stále na jih. Dojíždíme do městečka Ica, je tu pěkné muzeum s 1000-1300 let starými mumiemi a uměle deformovanými lebkami (pro krásu) starých obyvatel zdejších plání.
15.10. a zase pouští... končíme v Nazce. Na pláni San Jose se nachází ony slavné geoglyfy - tedy obrovské obrazce většinou zvířat, jsou vidět jen ze vzduchu. Také tu je spousta rovných přímých čar, různě širokých. Někdo se domnívá, že to je pozdrav mimozemským civilizacím, někdo říká, že to vytvořili právě mimozemšťané, někdo, že to jsou chodníčky sloužící k rituálním pochodům, nebo někdo říká, že to je obrovský astrologický kalendář.
16.10. letíme tedy letadélkem pro pět a jednoho pilota, je to vskutku pěkný zážitek. Pilot střídavě krouží na levé křídlo a pak na pravé, aby si každý mohl obrazce prohlédnout: tak vidíme figury Astronaut (Peruánci tomu ale říkají Soví muž), pes, opice, kondor, kolibřík, strom, papoušek, pavouk. A také spoustu těch přímých čar, že by skutečné ET? Letecký výlet doplňujeme ještě návštěvou nedalekého pohřebiště Chauchilla - procházka mezi otevřenými hroby, v polední pouští. V každé hrobce sedí mumie, skrčená, dívající se k východu, zabalená do bavlněných látek.

Zítra ráno vyrazíme směr bájné město Cuzco, hlavní město říše Inků. Informace máme tyto:
"Asfaltka je sice už dva měsíce celá až do Cusca ale ty kopce!!!! Trochu vás naladím. Nazca 600m.n.m, pak 86km stoupání do Pampa Galéra 4100m.n.m, dale sjezd do vesnice Vado 3300m.n.m, pak houpačkama do Puqiuo 3200m.n.m. Pak stoupák na planinu, která má 4400m.n.m a je dlouhá asi 100km. V noci je tam -8oC. Občas tam padá sníh.Není na ní nic než pár vesniček. Pak klesání k řece Chalhuanca, tam je to fajn, čistá voda, teplo. Jedete podél řeky pořád dolů až pod Abancay. Dole je 1900m.n.m. Průsmyk nad Abancay 4200m.n.m. Pak dolů k řece Apurimac ( nejdelší přítok Amazonky) 1900m.n.m. Dále poslední stoupák do 3800m.n.m.a pomalu se řítíte přes planinu do Cusca. Celkem je to dlouhé 660km.Tak co tomu říkáte?"
No neříkáme zatím nic, jen nabíráme síly.
17.-25.10. no uvedeme ten výše zmiňovaný informační popis na správnou, tedy cyklistickou míru. Z Nazcy stoupáme, z 620 na 4180. Je to poctivě stále do kopce 99km. Sjíždíme na 3180. Pak hore na 3500 a zpět dolů opět na 3180. Následuje výjezd na 4565 metrů nad mořem a poté vzpomínaná rovinka, ale není to rovná rovinka, je andská, takže je to nahoru dolů, stále v rozmezí 4300 až 4550 metrů nad mořem, snad celých 80 kiláků. Na 4484 metrech trávíme třetí noc, po dlouhé době máme ráno zmrzlý stan i vodu v bidonech, my jsme nezmrzli, spojili jsme si spacáky a bylo teplo...(nám, ve stanu bylo -2).


Lucie v peruánských Andách před Cuscem.
Další den se hrabeme zpět na 4500, a to hned několikrát. Pak sjíždíme nádhernýma 14km serpentýnama k řece a pak 110km po proudu až na 1750 metrů. Jenže to není taková pohodička, od 65.km nám začíná v kanónu foukat šílený protivichr, takže se fyzikální síly navzájem ruší a nám nezbývá než opět ukrutně dřít. Následuje výjezd na 2400 do městečka Abancay, které je 200km od Cusca.
V Abancay ale kopec nekončí a pokračuje dalších 37km na 4010 metrů, pak je nádherný bezvětrný sjezd dlouhý 61km až k řece Apurimac. Odsud zase do kopečka z 1860m na 3750 metrů, na 45km. Pak už je to víceméně dolů do Cusca, s jedním kratším asi 200 výškových metrů stoupáním. A pak se již před námi otevírá nádherný pohled na již osvětlené město, je šest hodin a už se stmívá.
Končíme na okraji, hned v prvním hostalku. Hlavní město říše Inků jsme tedy dobyli z Nazky na téměř 700 kilometrech osmý den, s jedním odpočinkovým v Abancay. Na cestě nebyla snad jediná delší rovinka, kromě snad pár kilometrů těsně před posledním kopcem před Cuscem.

Cestou z Nazky vidíme nádherné hory, jezera, plameňáky, vikuně, lamy, alpaky, kondory. Provoz minimální, nová asfaltka nádherná. Dvakrát musíme ukazovat pasy policejní hlídce, dost to tu hlídají. V oblasti operovala ještě v polovině 90.let známá teroristická organizace Světlá stezka. Ještě dnes to tu je prý v noci nebezpečné. Policisté se vždy nejprve ptají, kde jsme nocovali a kde budeme dnes večer spát. Ale je to jinak v pohodě.

Za Abancay přibývá osídlení, vše je tu zelené, je tu hodně vody. Jednu noc je šílený liják a poslední den před Cuscem nám pár kapek padá na cestu. Vyprahlé klima pobřežního Peru je za námi. Nyní jsme již v oblasti ovlivňované vlhkou Amazonií.

25.10. chodíme po Cuscu. Je to nádherné město se spoustou krásně udržovaných koloniálních domů, úzké uličky, také tu je možné vidět zbytky inckých staveb. Je to asi nejhezčí město v Peru. Pravda, jezdí sem nejvíce turistů a příliv peněz je vidět doslova na každém kroku - stojí to opravdu za to! Nad Cuscem jsou čtyři incké zříceniny, ale z některých moc nezbylo, neboť španělští dobyvatelé z kamenů postavili svoje domy, kostely a katedrálu. Potkáváme se v Cuscu s českým zájezdem - řidiči Tomáš a Míra jsou pohodoví chlapíci, zvou nás na večeři a nabízejí, že nás zítra svezou do Ollantaytamba. Brašny necháváme tedy v Cuzcu a jen tak nalehko se vezeme liazkou ČSAD Jihotrans. Je to pro nás zpestření a poznaní dalších skvělých lidí a vlastně i zasloužený den odpočinku po přejezdu And.
(PS: pro šťouraly, že se vezem: s brašnami budeme opět pokračovat z Cusca k Titicace...)


malé Peruánky v Cuscu
26.10. vykoumali jsme, jak nejlevněji vidět bájné Machu Picchu. Čtyřdenní pěší pochod po incké stezce se totiž v současnosti draze platí - na osobu minimálně 200USD. Krát my dva... takže se rozhodujeme k následující variantě. Dostaneme se na konec silnice v údolí řeky Urubamby do městečka Ollantaytambo (je tu incká pevnost). Odsud už musí člověk vlakem za 12 dolarů do Aguas Calientes (pokud se tedy jede pozdě večer). Z Aguas Calientes pěšky nejdřív po proudu řeky a pak hodně do kopce až ke vchodu Machu Picchu. Zpět úplně stejně - pěšky dolů na vlak (ten v 5:45 ráno je opět jen za 12 dolarů). Pak sednout na kolo a proti proudu Urubamby...
28.10. No a tak jsme tady. Před námi to je. V roce 1911 náhodně objevené město Inků, dnes asi nejnavštěvovanější památka v Peru, možná v celé Jižní Americe. Zbytky domů, chrámů, zdí, lázní. Velké terasy, jeskyně, kameny, podle nichž Inkové určovali počátky ročních období... a také špičatý kopec přes 2700m vysoký Huayna Picchu. Teprve odsud je pořádně vidět, v jak nádherném prostředí - pod vysokými kopci, nad kroutící se Urubambou - město stojí.


Machu Picchu
29.10. přijíždíme zpět ke kolům v Ollantaytambo, celý den tu sledujeme místní slavnost, hlavním hřebem dne je drama z historie zdejší pevnosti (odehrává se na čtyřech místech a diváci běhají za herci...) a na hlavním náměstí odpoledne a dlouho do noci probíhá soutěž v tancích. Hraje živá indiánská hudba, tanečníci (od nejmenších dětí až po dospělé) jsou v tradičních pestrobarevných kostýmech, všude kolem vládne veselí a radost. Prodává se chicha, ale tu jsme neměli odvahu ochutnat (tradičně se vyrábí tak, že se rozžvýká obilí a kukuřice, naplive do nádoby a nechá zkvasit...).
30.10. proti proudu Urubamby míříme k 60km vzdálenému městečku Pisac. Cestou se stavujeme na hodinovou procházku na solné terasy Salinas - sůl tu začali takto získávat už v dobách Inků a stalé ještě slaný potok nevyschl. V poledne jsme v Pisacu. Vysoko nad ním se nachází incká pevnost a chrám. Celý komplex se rozprostírá na mnohem větším území než Machu Picchu, je tu mnohem méně turistů (musí se hodně chodit), vstup je rozhodně levnější než 20 dolarů na Machu Picchu, ale není to tak slavné jako Machu Picchu.
31.10. přejíždíme hřeben mezi Pisacem a Cuscem. Z 3000 metrů jedeme na 19 kilometrech na 3780 a pak dolů do Cusca. Po cestě dvě incké ruiny - už jsme přeruinovaní, ale nikoliv zruinovaní. Sil máme dost a už se těšíme na jezero Titicaca.

Dnes jsme završili rok a půl cesty. Na tachometru máme 33088km, v Jižní Americe to je 3624km. Jsme na čtvrtém kontinentě, Peru je 16.země.
1.11. a vzhůru do dalšího půlroku. Jenže trochu slavnostní náladu nám kazí fakt, že z plánované prohlídky několika muzeí, kostelů a hlavně nádherné katedrály sešlo. Je téměř všude zavřeno, nakrknutí turisté bloumaji po městě jen tak a téměř nikam se nedá jít - jsou dušičky a v silně katolickém Peru se jakoby zastavil život.
2.-5.11. máme půjčený notebook - tzn. že tři dni sedíme na zadku v Cuscu a bušíme články a knihu, abyste měli v zimě co číst. Notebook nám půjčili kolegové cestovatelé na motorkách, je to zadarmo, ušetřili nám spoustu peněz, protože jinak musíme vysedávat po internetových kavárnách za prašule. Vše je již napsáno, takže konečně vyrážíme k jezeru Titicaca.


sedlo mezi Cuscem a Titicacou, 4335m n.m.
  Něco z Peru:
  Peru   Peru   Peru   Machu-Picchu   Cusco   Qosqo
6.11. vyrážíme z nejkrásnějšího města v Peru, Cusca.
7.11. sedlo ve výšce 4357m, sjíždíme na Altiplano a ve výšce kolem 3900 jedeme krásně po rovince, fouká boční vítr.
8.11. a stále na Altiplano, projíždíme město Juliaca (ohodnotili jsme jako asi nejhorší, co jsme v Peru viděli), z Altiplana stoupáme na 4015m a - vidíme jezero Titicaca. Sjíždíme o 200m níž a končíme ve městě Puno přímo na břehu. Počasí tu je krasné, modré nebe, ač má být období dešťů, zatím nekáplo.



Sobotní vydání deníků Bohemia a Večerníku Praha má přílohu s názvem TOP VÍKEND MAGAZÍN. V ní dvě barevné stránky věnované Lucce a Michalovi.

Kalimero
9.11. měníme kola za loď a plujeme nejprve na rákosové ostrovy Uros a poté na normální ostrov Taquile. Vice než procházení se po příliš zturističtělých ostrovech si užíváme klidnou plavbu po jezeře. Zasněžené vrcholky bolivijského pohoří Cordillera Real vypadají jako nádherný kýč.


rákosové ostrovy Uros
10.11. vyrážíme z Puna, je zataženo a než opustíme město začíná pršet. Jsou jen 3 stupně nad nulou. Později se přidávají kroupy, nejsme z cukru. Odpoledne je již pěkně.
11.11. na hranici to je - podle místního taxikáře v Juli - nějakých 40km. Násobíme to peruánským koeficientem a vychází nám, že to bude něco kolem 80km. Po náhorní planině, která je ke konci Peru mírně zvlněná, se dostáváme do městečka Desaguadero. Computer ukazuje 68km.
Dáváme si poslední oběd v Peru, neboť jsme se rozhodli vjet do Bolívie. Trochu jsme poslední dny a týdny váhali, ale úplně čerstvé informace jiných turistů byly příznivé. Rozhodujeme se tedy trasu neměnit a pokračovat podle původního plánu.
Bolívie
Přechod hranice je bezproblémový, jen Bolívijci chtěli položit k oltáříčku nějaké všimné, pokládáme tam poslední peruánský sol - suvenýr tedy nebude. Ale jinak je vše v pohodě. První dojmy z nové země? Klid, lidé se chovají stejně jako v Peru, mávají, zdraví, volají na nás "Gringos!".
  Něco z Bolívie:
  Bolívie   Bolívie   Bolívie   Lonely Planet
12.11. přijíždíme do La Pazu, nejvyššího hlavního města světa. Protože jsme mazaní, končíme v jeho horní části, tj. zhruba ve výšce 4000 metrů nad mořem, centrum je o nějakých 400 metrů níž, ale naše odbočka je právě tady na náhorní planině - no a těch kopců si ještě užijeme, že. V La Pazu je na první pohled klid, nikde žádné stopy po nedávných násilných nepokojích.
13.11. sedíme u počítače a právě nám pod okny prošla demonstrace nějakých křiklounů, nikdo z okolosedících se vůbec nevzrušuje, je to tu prý na denním pořádku.

Proč jsme se vlastně rozhodli nakonec do Bolívie jet? Také k tomu přispělo i to, že to bylo nejbližší místo, kam nám mohly být z Česka poslány korektury prvního dílu naší knihy. Tak jsme teď drobné opravy nabušili do počítače a nic nebrání tomu, abyste měli případný pěkný dárek k Vánocům!

Tím, že jedeme přes Bolívii, jsme ale přišli o jízdu ve výšce nad 4750 metrů, ale nezoufáme si. Hranice mezi Bolívií a Chile je prý nad 4600 mn.m. Zítra tedy vyrazíme směr Chile - hranice je asi 300km.
14.11. opouštíme La Paz směr jih.
15.11. Michal dostal sračku a bličku - pěkná oslava narozenin.
17.11. těsně před výjezdem se rozhodujeme Bolívii prodloužit. Jedeme dál na jih do města Oruro.
18.11. opouštíme asfalt a to na hodně dlouho. Až do 24.11. jedeme většinou prachem, kamením, pískem, místy brodíme říčky či potůčky, jedeme po pražcích či převádíme kola přímo po koleji, ale také najíždíme přes 80km po soli - ano, ano, přejeli jsme obrovské solné jezero Salar de Uyuni. Nádhera. Asociovalo nám to grónské zasněžené pláně, ale byla to jen slaná sůl. Všude kolem sůl.
23.11. ráno opouštíme Bolívii a překračujeme hranici do Chile.
Chile
Hned jsme v jiném světe - splachovací záchod s toaletním papírem a tekoucí vodou na celnici je toho předzvěstí. Všude je čisto a bezpečně se dá stanovat.
První chilskou noc trávíme u vojáků, je zima, fouká vítr, jsme nad 4000 metrů a místo vesnice, kterou máme na mapě, tu je jen jejich domeček. Dali nám večeři i snídani a uložili nás do prázdné místnosti na matrace. A také měli teplou sprchu.
24.11. stále se drkocáme po sračkové cestě a proti nám zastavuje teréňák, vyskakuje pět kluků a mávají na nás lahví s vodou, říkají, že takový blbce, co tu na týhle strašný cestě šlapou na kole, musí poznat blíže. Vyndávají k vodě ještě 9 sandvičů, limonádu, ovoce, bonbóny, nic nenamítáme, protože jsme již několik dnů neviděli obchod s jídlem. Hodinu sedíme v prachu pouště Atacama a klábosíme a jíme... No v Chile se nám bude fakt líbit. Ke všemu večer najíždíme na asfalt.
26.11. jsme v městě Antofagasta na břehu Tichého oceánu a dáváme si odpočinek, dva dny se na kola jen díváme. A taky je Lucka pořádně vyčistila od toho bolivijskochilského prachu a Michal vyměnil po 5482 jihoamerických km řetězy.
29.11. vyrážíme z Antofagasty a jedeme po Panamericaně stále pouští až se dostáváme opět k moři na místo, které se jmenuje:
2.12. Národní Park Pan de Azúcar, ten tu je hlavně proto, že tady něco roste. Kaktusy. Krásně kulaté, jako fotbalové míče, ale kopnout do nich bosou nohou... Na útesech se válí lvouni. Od moře se další den zase odkláníme do vnitrozemí, je tu docela hodně kopců a odpoledne fičí šílený protivítr. Vstáváme tedy už před pátou a za svítání už šlapeme v bezvětří.
6.12. najíždíme na dálnici, kolům vjezd povolen a uháníme směrem na Santiago, které je 460km. Kopců neubylo, ale neměří už přes 60km, ani sjezdy už nejsou 40km. Protivítr ale sílí a fouká už i dopoledne.
10.12. nakonec jsme se přes ten protivichr dostali na došlápnutí k hlavnímu městu. Spíme 28km od centra města - tradiční noc ve stanu - na odpočívadle, kde jsou zdarma sprchy a hlídá nás vždy pes, který tu ale hlídá i stanici první pomoci.
11.12. v půl deváté ráno dorážíme na Plaza de Armas, hlavní náměstí. V Santiagu si nějaký ten den odpočineme a podnikneme nějaké byrokratické kroky k získaní dalších víz, kanadských.
Lucka:"Děkuji všem za přání k svátku!"
17.12. včera jsme si došli na kanadskou ambasádu pro víza, sláva! I cesta v Severní Americe začíná mít reálnější podobu, ještě víza do USA a máme vystaráno. Odpočíváme už pár dnů hlavně tím, že chodíme fandit našim reprezentantům na mistrovství světa juniorů ve stolním tenise, ve dvou vytváříme slušný "kotel" a určitě i díky našemu povzbuzovaní si vedou pingpongáři a pingpongářky skvěle (holky mají bronz a kluci jsou pátí, před oběma družstvy skončili samí Asiaté, takže z bílých jsme na tom nejlépe na světe!!!).
Santiago je rozpálené sluncem, ale Santa Claus, který je všude - zkrátka vánoce v plném proudu - tu je úplně stejný jako na severní polokouli, tedy v kulichu a v kožichu.
18.12. máme potvrzeno, že skutečně vyšla kniha. Snad ještě stihne přistát u někoho pod stromečkem, ale i jako povánoční dárek to bude určitě pěkné čtení.
Máme za sebou masáž celého těla (už druhou od výjezdu z Prahy), tentokrát si nás vzala na masážní stůl do parády masérka reprezentantů v pinčesu Veronika. Na invalidní vozík to prý ještě není, takže zítra vyrazíme dál na jih.
V neděli 21.12. po 9.hodině dopolední nás můžete zase slyšet na Českem rozhlase 1 - Radiožurnálu v pořadu Okno do světa.
19.12. opouštíme Santiago, ještě ve městě se Michal dotýká trávníku na stadionu, kde v roce 1962 hráli naši ve finále MS s Brazílii, trávník to byl asi už jiný, ale tribuny jsou určité původní.
20.12. zase nás zachránili chilští policisté, nechali nás přespat v prázdném bytě na strážnici. Jedeme po dálnici, minimální provoz, vlevo na východě zasněžené vrcholky And, v okolí silnice hlavně vinice, ale také lány kiwi, jablek, meruněk a broskví.
23.12. od Santiaga jedeme v protivichru, včera jsme jeli až do noci, končili jsme v půl jedenáctý, ale dřív se fakt nedalo zastavit a postavit stan, všude tu jsou ploty a soukromé pozemky, samá pole, samé sady.
24.12. máme den bez kol, nakupujeme dobré papání - štědrovečerní večeře bude bez smažené ryby a bez bramborového salátu. Máme alespoň mušle z plechovky a hranolky. Zapalujeme si svíčku ještě z Nového Zélandu a jako dárek si nadělujeme den a noc v hotýlku u městečka Victoria.
25.12. přejíždíme k jezeru Villarrica a shodou okolností nocujeme a sušíme se v ubytovně (posledních 20km v lijáku), jejiž majitelka má manžela Čecha. Slevu jsme nedostali, ale druhý den nás paní Dalila bere na projížďku na koních k synovi, který má kromě jízdárny také supermarket s názvem Praga. (Hostal se jmenuje Balboa a je kousek od nemocnice v ulici San Martin, kdybyste tam někdo měl cestu.)
Pozn. Svět je možná nejkrásnější ze hřbetu koně, ale po 45 minutách nás všechno tááááák bolelo...další den jsme nemohli ze schodů.
27.12. pohybujeme se v těchto dnech v oblasti jezer. Voda je nádherně čistá a celkem ledová. V okolí jsou nádherné kopečky, zasněžené vrcholky sopek zhruba 2500-3000 metrů vysokých.
29.-30.12. objíždíme jezero Ranco, Lucka se koupe, Michal ne ("Baaam ryyybu.").
31.12. konečně dnes nefouká. Poslední den v roce končíme v městě Osorne - na tachometru máme 37603km. O půlnoci je ve městě klid, stejně jako v Japonsku se ani tady žádné bujaré oslavy nekonaly.

Připili jsme si chilským červeným vínem, nejen na ten uplynulý rok, ale hlavně na ten příští, aby nám to šlapalo alespoň tak dobře jako doposud! A hodně štěstí, zdraví, spokojenosti přejeme i vám všem v ČR i kdekoliv jinde ve světe!!!
následující události