2003 / III

předcházející události
6.7. brzy ráno vyrážíme ze Sydney, provoz je minimální a cesta rychle ubývá. Jedeme po staré Pacific Highway, která místy - protože je hodně točivá - připomíná závodní trať silninich motocyklů. Smeteni ale nejsme.
7.-11.7. využíváme vedlejších silniček podle darované podrobné mapy, čtyřikrát jedeme přívozem přes řeky či jezera (někdy zdarma, někdy za peníze - to když je součástí plavby pozorování delfínů). Krajina je tu hodně kopcovitá, podél východního pobřeží se tu táhne pohoří Great Dividing Range. V Port Macquarie navštěvujeme speciální koalí nemocnici (popáleniny, autonehody, rakovina, slepota). Ti téměř vyléčení jsou ve výbězích a jsou moc roztomilí. Počasí je tu takové australské zimní, tj. kolem 20 stupňů, většinou sluníčko, jen jednou hodně pršelo.
13.-15.7. proplétáme se vedlejšími silničkami stále na sever. Motáme se tudíž hluboko v pohoří Great Dividing Range. Kolem Coffs Harbour jsou banánové a avokádové plantáže, také máme bohatý přísun vitaminů v podobě mandarinek a pomerančů.
Michal je napaden krvelačnou bestií tzv. 1"magpie", tj. strakou, ale trochu víc agresivní než známe od nás. Za uchem má krvavý šrám od zobáku (oni si mrchy chrání pečlivě své teritorium...).
16.7. krátce po poledni jsme dofuněli k majáku v Byron Bay - je horko a byl hodně vysoko nad mořem. Je to nejvýchodnější bod australského kontinentu. A plují tu kolem páry velryb!!! Podél pobřeží táhnou na sever, porodí tu mladé, naberou síly a v záři se vrací zpět do antarktidských vod. Do Brisbane nám zbývá již jen kousíček.
18.7. dojíždíme do Brisbane. Po 28878km, 444.den cesty. Na jih od Brisbane je oblast Gold Coast, tedy Zlaté pobřeží - místo plné hotelů a pláží, těžko se tu hledá volné místečko na stan (a to i v kempech), všude samé vily, hotely či zábavní parky, restaurace atd. Večer jsme v Československem klubu - s krajany večeříme knedlíky se segedinem.
27.7. jsme na Anenské pouti pořádané Československým klubem v Brisbane. Je tu kolem 150 lidí, většinou Čechů či Slováku. Je tu také spousta vynikajícího českého jídla, českého piva a krasné české hudby v podání zdejší amatérské skupiny Zpívající bunkry. Náš pobyt v Austrálii se chýlí ke konci a dnešní den s krajany je takovou velmi pěknou symbolickou tečkou.
29.7. Austrálii končíme jízdou přes město na letiště, balíme kola a těsně před půlnocí odlétáme do další země - tentokrát je to malinký ostrov v jižním Pacifiku. Na letišti v Brisbane máme celkově 28956km (a 71 píchlých duší). V Austrálii to bylo moc fajn, hodně exotické, těžko se nám odlétá. Kromě nádherné přírody jsme tu poznali i spoustu báječných lidí.
30.7.-5.8. Fidži
přistáváme v pět ráno na letišti v Nadi na západním pobřeží hlavního fidžijského ostrova Viti Levu - už teď v pět ráno je dusno jak v prádelně. Ostrov chceme objet v protisměru hodinových ručiček. Cestu do hlavního města Suva - na jihovýchodní cíp ostrova - prokládáme koupaním v nádherně čistém moři, šnorchlovanim a blbnutím ve vlnách na kajaku... Téměř každý domorodec nás zdraví, lide tu jsou moc přátelští. Živíme se tu banány, kokosy a papájou, roste to tu všude kolem. Jsou tu docela kopečky, silnice byla zatím asfaltová, většinou s velkými hrboly a dírami. Je stále kolem 25-30 stupňů, přestože je většinou pod mrakem. V noci se občas strhne prudký tropický liják.
12.8. dorazili jsme na letiště. Dokončili jsme tak okružní jízdu kolem ostrova Viti Levu, bylo to skoro rovných 500km. Cestou ze Suvy se nic zvláštního nestalo. Kromě: Prošli jsme se zdejším deštným pralesem a vykoupali se tam pod vodopády v křištálových jezírkách. Lucka spadla na dřeveném mostě bez zábradlí, ale naštěstí kolo se zachytilo o ležící cyklistku (či naopak?) a jediným šrámem bylo krvácející pravé koleno.
Téměř 60km jedeme po neasfaltce, ale zdejší asfaltky nejsou o nic hladší. Honili nás potomci kanibalů, ale vždy jsme jim ujeli. Největší zábavou místních dětí je totiž běhat za námi - na rozdíl od jiných častí světa se to vždy obejde bez házení kamenů...). Honili nás také místní psící - také těm jsme ujeli, i když s většími obtížemi (litovali jsme, že nemáme slzné plyny).
Jeden den jsme strávili na malém ostrůvku poblíž města Nadi. Neobydlený ostrůvek Malamala jsme obešli po pláži za necelých deset minut. Šnorchlovali jsme většinu dne v korálech - asi nejúžasnější zážitek.
Fidži se s námi loučí deštěm - ač je období sucha - dvě noci a den leje.

Nyní se přesouváme do Jižní Ameriky - let z Fidži do Quita bude trvat devět dní. Nejprve zpět do Brisbane, za tři dny na tři dny do Sydney, pak do Santiaga a další den definitivně přistaneme v Quitu, hlavním městě Ekvadoru. Takhle je to levnější, přestože bychom raději letěli rovnou do Quita.
16.8. přelétáváme z Brisbane do Sydney.
20.8. letíme Sydney-Auckland-Santiago de Chile. Australskou půdu opouštíme definitivně ve středu 20.8. v 10:28, v Aucklandu přistáváme ve 12:50, ale místního času je 14:50. V 16:30 aucklandského času odlétáme dál, přes datovou linii. Po 11 hodinovém letu přistáváme na západní polokouli v Santiagu. Místní čas: 12:45 a zase středa 20.8. Svádíme první souboje se španělštinou. Také čtrnáctihodinový posun nám dává zabrat, ale vyspíme se z toho.
21.8. JIŽNÍ AMERIKA
Ekvádor
v 17:50 opouštíme (na pár měsíců) Santiago a v 23:10 přistáváme těsně pod rovníkem v Quitu, hlavním městě Ekvádoru. Aby se to nepletlo - místní čas je 22:10. Quito leží 2850m nad mořem - tj. o 1000 metrů výš, než jsme dosud na cestě šlapali.
22.8. úkol dne je úspěšné splněn. Na peruánském velvyslanectví dostáváme bez problému víza - cesta do Peru je volná. Seňor Gonzales nás ještě vybavil spoustou brožurek o nádherné zemi Inků. Nyní nás ale čeká Ekvádor.
1.9. naše nová kola jsou na celnici, my také a trvá nám sedm hodin, než nám je vydají.
Nová kola značky Author Traction, tedy přesně ta samá, jsme dostali ještě před startem (pro případ krádeže, ztracení či neopravitelné poruchy). ČSA nám zasponzorovali leteckou přepravu dvou nových kol do Quita, za pět dní jsme kola měli (třeba takové přilby šly normální poštou do Mongolska dva měsíce - a ještě jsme to museli celé platit...). No a protože Lucka dojela Sydney-Brisbane-Fidži na australském rámu, rozhodli jsme se pochopitelně pro celkovou výměnu celého kola. Z časových důvodu jsme to ale naplánovali až do Jižní Ameriky - kromě toho nám odpadly starosti s nadváhou při přeletu. No a když už to kolo měnila Lucka, přidal jsem se i já (přestože kolo fungovalo perfektně). Kola jsou nová, jezdci zůstávají stejní.
Lucky "australské" kolo jezdí nyní po Sydney a Michalovo starý Author po Brisbane. Zároveň jsme také dostali od Sport Arsenalu zbrusu nové komplet brašny i nosiče. Jen jezdci zůstávají...
4.9. první testovací jízda - jen tak nalehko - šlapeme na sever od Quita do místa La Mitad del Mundo = Střed světa. Prochází tudy rovník - na chvíli jsme si tak stoupli (po 8 měsících) na naši, severní polokouličku. Úžasný pocit! Dýchalo se nám při jízdě celkem dobře, i přesto, že to je zpátky pěkně do kopce.



Ekvádor - na rovníku - Mitad del Mundo
5.9. vyrážíme již naostro směr jih. Projíždíme údolím vulkánů, po obou stranách jich máme několik přes 5000m. My střídavě kolísáme mezi 2800 a 3510m. Jede se dobře, pomohla nám 14 denní aklimatizace v Quitu. Fouká jižní vítr, ale není to žádny uragán. Končíme v Latacunga - město leží pod sopkou Cotopaxi (5897m), která jej již třikrát srovnala se zemí, ale obyvatele vždy postavili nové.
6.9. dojíždíme do města Ambato, v roce 1949 také srovnáno se zemí - zemětřesení. Jsme kousek od nejvyšší ekvádorské hory sopky Chimborazo (6310m).
Zítra hned brzy ráno odbočíme z Panamericany. Kolem sopky - údajné vyhaslé - vede nejvýše položena asfaltová silnice v zemi. Už se na ni těšíme. Nad 4000m cyklista nejezdi každý den.

Pozn. k jednomu vzkazu: my neprudíme, jen píšeme o tom, co vidíme. Občas píšeme i to, co si o tom myslíme. Jsme rádi, že každý z nás může mít vlastni názor.
7.9. z městečka Ambato (2590m) šplháme 70km do oblak. 4238 metrů nad mořem je cílová výška. Do 4000m to šlo, svítilo sluníčko a bylo i teplo. Nad 4100 začaly padat kroupy, které přešly v déšť. Ve sjezdu si Lucka namlátila kokos -rozthala oblečení (se zašije), odřela ruku a loket (se zahojí) a narazila prsteníček (po týdnu jde ohýbat). Kolo pád přežilo bez úhony, jen blatník je naštípnutý, brašny na levé straně - prodřené. Příčina pádu - zmrzlá cyklistka v kritickém momentu nestihla opětně umístit zmrzlé ruce na brzdové páčky. Další den se přidává zvracení a průjem = tři dny v posteli.



Ekvádor - 4238m n.m., v pozadí Chimborazo
11.9. opět v sedlech - dostáváme se pod úpatí sopky Chimborazo. 4425 metrů nad mořem - kolem sopečný popílek, láva, trsy trávy a keříčků, pasou se tu lamy. Sjíždíme dolů zpět na Panamericanu. Pozvolna klesáme krásným údolím směrem na jih, kupodivu tu nejsou žádná drsná stoupání, těsně před Guamote se kácí k zemi Michal. Chvilka nepozornosti a už se valí na asfaltu. Následky: roztrhaný dres (se zašívat nebude), odřené koleno, loket, rameno, palec a silniční lišej je i na tváři a obočí. Kolo přežilo bez úhony. Brašny na levé straně prodřené. Michal je solidární... ovšem větší tvrďák, žádný tři dny v posteli se nekonají, přestože se druhý den objevuje průjem, ale bez zvracení (léčíme silnými prášky z naší cestovní lékárny = léčba je úspěšná, pomáhá tomu i strava o vodě a suchých houskách, což nám oběma po třech dnech již leze krkem).



Ekvádor - na trhu v městečku Guamote
13.9. navštěvujeme místo zvané Ingapirca. Jsou to nejzachovalejší a nejrozsáhlejší incké ruiny v Ekvadoru. Je tu krasně, hlavní část areálu je na kopci nad hlubokým údolím, uměli si ti Inkové ale vybrat! Na Chrám Slunce praží slunce. Jen kdyby nefičel takový šílený vichr, který nám znepříjemňuje celé odpoledne, trápení v kopcích nebere konce(no fouká většinou proti). Občas se k utrpení v kopcích přidají i místní čoklové, nikdy se nesnažíme ujet, ani by to nešlo, zastavíme, napřáhneme ruku a čokl stáhne ocas a většinou zmizí, když ne, hodíme mu šutr (tedy po něm).
14.9. dojíždíme do města Cuenca - historické město na seznamu památek Unesco, centrum je malebné, úzké dlážděné uličky s malinkými domečky, katedrála, kostely, parky a také Galerie u Pražského Jezulátka.

Zítra se po pár kilákách odkloníme od Panamericany. Za pár dní přijedeme k moři, kde nás čeká hraniční přechod do Peru.
15.9. vyrážíme ráno z Cuency (cca 2500m), po dvaceti km jsme nad 2700 a pak začíná sjezd k moři. Místy je to hodně do kopce! Za den jsme vystřídali několik různých klimatických podmínek. Nahoře bylo příjemně, slunce, modré nebe, vše zelené. Kolem 2000m začalo být nepříjemné vedro, suchý vzduch škrabal v krku, foukal protivítr - takový horký fén. Kolem nás jen skály a kaktusy.
Zhruba v 1100m jsme vjeli do mraku. Začalo mrholit, vlhko nás pak doprovázelo až do zhruba 100 metrů nad mořem, kde jsme po 143km skončili. Tady dole jsou samé plantáže banánů. Nic jiného. Banány vlevo, banány vpravo. Dusno jak v prádelně. Skoro 50km.
16.9. po dalších 81km (většinou mezi banánama), jsme na konci Ekvádoru. Bez problémů překračujeme hranici do 16.země -
Peru
Posledních pár desítek km v Ekvádoru bylo vyprahlou placatou krajinou a nejinak je tomu i na úvodních 30km v Peru - dojíždíme do nejsevernějšího města Tumbes.
  Něco z Peru:
  Peru   Peru   Peru   Machu-Picchu   Cusco   Qosqo
17.-18.9. z Tumbes šlapeme podél moře směr jihozápad, občas vidíme písečné pláže, nikdo se nekoupe, nad hlavou nám krouží supi, krajina je vyprahlá, písek, suché stromy a keře, v nich se pasou ušaté kozy, je strašné vedro (přes 30) a protivítr. Není tu placka, ale ani to nejsou nijak vysoké kopce. Po 150km se odkláníme více do vnitrozemí a zbylo jen to vedro, prach, písek, skály, sucho...
19.9. jsme v městě Piura, nejstarším koloniálním v Peru, založil jej Pizzaro r.1532, těsně před tím, než vyrazil s nevelikou armádou o počtu několika desítek těžkooděnců hlouběji do vnitrozemí, do hor, kde vyvraždil vše, co mu stálo v cestě, snad to bylo jen kvůli tomu zlatu, kterému místní Inkové nepřikládali takovou hodnotu a moc. (omlouváme se, celkem zjednodušený pohled na věc, ale ten krvelačný zlosyn si nic jiného nezaslouží).
20.-21. za dva dny jsme ujeli 211km. První den 10km a druhý den ten zbytek. První den jsme se přesunuli z centra na kraj města Piura. Druhý den jsme vyrazili přes poušť Sechura. Budíček v 4:40. Start v 6:18. Už bylo světlo. Poušť je to nádherná, většinu asfaltové Panamericany lemuje písek s nízkými stromky a keříky, kupodivu zelenými. Samotný krásný žlutý písek s dunami je jen ve středním úseku na 20-30km.
Občas stojí u silnice typické peruánské venkovské obydlí - slepený domeček z hliněných cihel a dřeva. Zdejší domečky nesou názvy jako "Restaurant San Francisco" apod.
Občas se za námi rozeběhne pes, ale už to s nimi umíme. Stačí zastavit a důrazně štěkající bestii domluvit: "Mazej domů, mrcho, jestli nezavřeš hubu, hodím po tobě šutr!" a oni dají pokoj.
Cíl etapy v městečku Lambayeque. Přijíždíme v 18:13. Cestou jsme stavěli na 38., 80., 116. a 160.km, vypili jsme dohromady osm litrů pití, z toho každý jeden litr isostaru, snědli jsme každý dva krajíčky suchého bílého toastového chleba.
22.9. máme volný den - navazujeme spojení s Českým rozhlasem. V neděli 28.9. si nalaďte Český rozhlas 1 Radiožurnál, po čtvrt na deset ráno nás opět uslyšíte v pravidelném pořadu Okno do světa.
Také navštěvujeme místní muzeum se spoustou exponátů předincké i incké doby nalezených v okolí města.

Nyní ještě pár dnů pojedeme relativní rovinou a pak hurá zpět do hor, údolím řeky Rio Santa pošlapeme pod horu Huascaran.
23.-25.9. z Lambayeque se přesouváme do Trujillo. Moc kopečků tu není, je ale protivítr. Trujillo je centrem před-inckých civilizací.
26.9. dokončujeme jízdu podél moře, jsme v městečku Santa.
27.-29.9. stoupáme podél řeky Santa do kopců. Čeká nás průjezd pohořím Cordillera Blanca a Cordillera Negra. Pravidelný sklon kamenitopísčité cesty - po 140km přichází asfalt a stále stoupáme. Okolní hory jsou nádherné - vpravo kopce, vlevo kopce, ty vlevo - tedy Cordillera Blanca jsou o poznaní vyšší - jedeme pod nejvyšší horou v Peru - Huascaran měří 6768m.
Kousek za Yungay je smutné místo zvané Campo Santo. Procházíme se mezi pomníčky, ze země trčí zbytek katedrály - pod nohama máme pohřbené celé původní město Yungay, 18 tisíc lidí tu 31.5.1970 zahynulo při sesuvu půdy. Nad Yungay se utrhla západní stěna severního vrcholu Huascaranu, 15 milionů kubíků žuly, hlíny a ledu se 300 kilometrovou rychlostí přehnalo přes město. Lavina smetla i základní tábor československých horolezců pod Huascaranem. Ten den se v Andách odehrála obrovská tragédie - při zemětřesení o síle 7.7 Richterovy stupnice zahynulo na 70 tisíc lidi.
30..9.


sušení úrody v peruánských Andách
následující události