Jsme v pohodě, přibyl 4. defekt - Michal píchl přední kolo, jinak vše funguje.
defekt v centru Tichvinu
Nápis SLÁVA pod hvězdou je trochu předčasný, Michal ještě lepí.
Lidé jsou vetšinou v pohodě, jídla je tu spousta, zkrátka normální země, až na to, že třeba u benzínky (v tom našem slova smyslu) nemají zavedenou vodu a suché záchody a hlídají to tam policajti se samopalem. Z čeho tam vaří kafe a polívky je nám záhadou, ale prý tu vodu dovážejí odněkud ze studny... někde to ale je úplně jako u nás (na západě), i s mýdlem a sušákem na ruce (až na ty policajty...).
Počasí je tu šílené - vedro a vedro. Komarů také stále spousta, vlastně včera jich bylo poprvé únosné množství, takže se dalo večeřet před stanem... Aha, stan. Tak ten se snažíme stavět vždy někde dál od veškerých obydlí, tj. zalezeme někam do lesa nejakých 100-150m od silnice (občas je to pěkný kros po pařezech a kládách, všude je takový "boubín") a tam stavíme náš domeček, tzn. že večerní hygienu provádíme 10-30km před, pak popojedem a hledáme místo na stan, u vody je dost vidět.
|
Další plánovaná zastávka je
v Nižním Novgorodě, tj. zhruba za týden. | ||||||||||
Absolvovali jsme v Rusku již 3492km a celkově 7220km. Po Jaroslavli jsme projeli část ruského “zolotovo kolca” – nevídaný soubor historických památek, většinou to jsou nádherné chrámy a kláštery, nyní se mohutně rekonstruují, peníze na to evidentně jsou. Projeli jsme Kostromu, Suzdal, Vladimir, Bogoljubovo. V Nižním Novgorodě jsme se zastavili v českém “ugolke” v sídle firmy CZ TURBOGAZ. Příroda se tady před Permem stává dost pernou – přibývá kopců, což v 35 stupňových vedrech dělá s cyklistou divy. Nicméně si stále držíme průměr sta kiláků na den, abychom to zvládli do vypršení víz. Zdravotně je to zase v pohodě, bylo to jen ze sluníčka a jeden den ve stínu (v posteli pod mokrým ručníkem) to spravil.
V Permu je na náměstí reklamní akce cigaretové firmy, prvně v životě si kupujeme cigára, abychom se dostali k počítači. Vstupenkou je důkaz, že jste kuřáci této značky. Všichni si tu pak surfují zdarma - my pracujeme. Investovaných 15 rublů za krabičku nelitujeme, zůstane nám do budoucna jako případný úplatek. (Kdyby ta značka neměla stejné iniciály jako máme my, tak na celý internet kašlem...). V Permu máme 7652km, tj. 3924km po veliké zemi. Na hranice s Mongolskem nám zbývá 4700km.
trhovci u silnice
Asie - třes se!
hranice Evropa-Asie
Přejeli jsme střední Ural, nejvyšší kopec byl asi 500m, takže to bylo "s prstem v nose". Pořád jsme čekali, kdy přijdou ty kopce a najednou byl celý Ural za náma a přišla placka jako v Polabí.
Máme 8411km. Michal pokračuje dále s furtšlapem - tj. nefunguje volnoběh - moc to ale nevadí, protože tu je stejně placka a pořád se šlape. Napíšeme více až se dostaneme k počítači, na který nečeká šéf obchodu. Ale v principu je hodný a nechal nás tu alespoň přečíst poštu. Teď míříme do Omsku, dorazíme tam asi za 4 dny (pokud je to 600 km jako na mapě) či za pět dnů (pokud to je 750 jako na ukazatelích).
Tento den se take dovidame o povodnich u nas. Snazime se sledovat dalsi zpravy v ruske televizi: jde to dobre, Praha je hlavnim bodem zprav po nasledujici 4 dny.
Kousek od kostela je česká restaurace U Václava, sídlí tu též firma zabývající se vyřizováním cestovních formalit pro Rusy k nám do Čech. Majitel pan Tezikov nás nechává pracovat na počítači téměř dva dny, dopisujeme tedy další článek do Cykloturistiky (na české klávesnici s háčky a čárkami).
Máme najeto 9742km, tj. po Rusku přesně 6015km a na hranici s Mongolskem nám zbývá necelých 2700km.
MDH ve městě Kemerovo
Kola i my - vše v pořádku. Těšíme se již na to VELKÉ jezero, ale je tu zima (kolem 12 stupňů), tak se asi nevykoupem.
Redaktor místních novin v Tulunu byl první člověk v Rusku, který věděl, že Kirov se nyní opět přejmenoval zpět na historický název Vjatka. To, že to nevěděli lidé ani v samotném Kirovu není podle něj nic zvláštního, vše zde prý probíhá náramně rychle a kromě toho na Sibiři ví všechno. No nevíme, my viděli v Rusku probíhat rychle akorat asfalt pod náma, kdyz sjíždíme z kopce...
Večer stavíme u Kafe a zvou nás ke stolu tři místní mužici, popíjejí vodku. Michala neminulo 50 gramů, Lucka do sebe "kopla" čaj. Dáváme řeč, dozvídáme se spoustu nového (např. že místní lidé přežívají jen díky dotacím do zemědělství, nebo že město Čeremchovo sedí na uhlí, ale peníze nikde...). Jeden (co neměl všechny přední zuby) říká Lucce pořád Vincente (italsky), plete se mu to se Santa Lucia.
Některá města, třeba půlmilionový Angarsk, nebyla dříve na mapách - vyráběly se tu nějaké radioaktivní věcičky. Dojíždíme na 45km před Irkutsk, je fakt vedro, koupeme se večer v jezírku, takovém menším bratříčkovi Bajkalu.
transsibiřská magistrála před Irkutskem
(všimněte si bariér ve vozovce pod závorami,
určitě je to účinnější, než pokuta za jízdu na červenou)
Tento odstavec je určen pro normální cykloturisty, v žádném případě není pro "průsmykáře" Cykloklubu MIKE - ti nechť přeskočí na další odstavec speciálně napsaný pro ně.
Začínají kopce, o kterých všichni mluvili: "Za Irkutskem se z toho šlapání do nebe zblázníte." "Z toho sklonu zcvoknete." "Raději to z Irkutsku přejeďte vlakem.", apod. Takové řeči známe. Nejsme žádná vořezávátka a každý kopec přeci jednou končí. Za Šelechovem jedeme ještě kus po relativní rovině (spíše ale již nakloněné vzhůru), míjíme parkoviště tanků a jiné bojové techniky místní vojenské posádky.
A pak to začíná, sklon je stále ostřejší. Na prvních 7km stoupáme o 400m do výšky cca 760m n.m. Jen jedna poloviční serpentina, jinak se jede bez zatáček. Už nemrholí, ale leje. Z nás přirozeně také. Hrozně se ochladilo, což pociťujeme v drtivém sjezdu, opět jen s jednou poloserpentinou. Neustáe jedeme smíšeným lesem.
Úplně promočení a zmrzlí přijíždíme do osady Moty, v místním Kafe roztáváme a trochu osycháme. Po třech hodinách, kdy déšť již ustal, vyrážíme dále. Morálka je pod bodem mrazu, jeden mužik se s námi loučí slovy: "Jo vy nejedete od Bajkalu, tak to máte to horší teprve před sebou!" Zase začíná pršet. Dostáváme se na 910m, jedna serpentina. Pak dolů, zase mrzneme. Je 6 stupňů. A zas nahoru, dvanáctiprocentním stoupáním tentokráte až na 970m n.m. Jedinou (a hodně zaslouženou) útěchou je nádherný výhled na hřeben Sajanských hor, které se nám na jihozápadě ukazují v celé své zasněžené kráse, sahají až ke třem a půl tisícům metrů. A opět nepříjemný sjezd. Zmrzlí a promočení večer stavíme u dalšího Kafe "Karetnyj dvor". Ptáme se na postavení stanu, ale kuchař z Uzbekistánu nás zve k sobě do domu. Ráno tu chvíli padal snih. V domečku je teplo, sucho a jedna volná postel (M spí dobrovolně na zemi). V noci mrzne.
| Pro členy
CK MIKE:
Podle informací místních se snad konečně dostaneme do nějaké vyšší nadmořské výšky.
Informace jsou docela povzbudivé: "Za Irkutskem se z toho šlapání do nebe zblázníte."
"Z toho sklonu zcvoknete." "Raději to z Irkutsku přejeďte vlakem.", apod.
Jsme opravdu zvědaví. Máme štěstí, ochladilo se až na šest stupňů a slabý déšť se za
Šelechovem mění ve slušný liják. Ani nevíme, jak jsme se dostali až na pro nás v Rusku
nevídaných 760m n.m, tj. na sedmi km o 400m výše. Žádné serpentiny
a la Alpy, jen jedna ubohá ostřejší zatáčka. V poměrně pohodovém sjezdu
trochu mrzneme. Jsme otrávení, že to již máme za sebou. Proto stavíme ve vesnici Moty. V místním Kafe se po třech hodinách přeci jen rozhodujeme jet dále, přestože přestalo pršet. Pomáhá nám k tomu i informace jednoho mužika: "Jo vy nejedete od Bajkalu, tak to máte to horší teprve před sebou!" Tak snad teď. Tentokrát je stoupání o trochu strmější, nicméně stále čekáme na něco extra a ono pořád nic. Dvanáctiprocentní stoupání smíšeným lesem. Že bychom jej tak hravě zvládli se ani nechce věřit. Spíše má asi odradit kamiony (silnice je pro ně v zimě uzavřená a v létě také žádný náklaďák téměř nepotkáte). Alespoň se objevila jedna nefalšovaná serpentina. Zkrátka a dobře, dvakrát jsme nad 900: prvně na 910 a poté na 970m n.m. S pocitem, že v Rusku se výše asi nedostaneme stavíme otrávení v dalším Kafe "Karetnyj Dvor". Náladu nám trochu zvedá informace, že tu dnes ráno sněžilo. Ihned jsme ale znechuceni, protože nás místní kuchař z Uzbekistánu zve k sobě do domu. Má tam volnou postel, teplo a sucho. Snad se tedy v tom sněhu ještě někdy vyspíme, protože v noci mrzne. |
k obědu bude omul
Fotografie z http://www.baikalfoto.ru: foto foto
Bajkal
Odpoledne telefonujeme s Českým rozhlasem, takže nás zase uslyšíte.
budhistický chrám v Ivolginsku
Obědváme burjatský národní pokrm tzv. pozy, což je do velkého kousku těsta zabalená koule z vepřového a hovězího mletého masa, pak se vaří v páře, tradičním způsobem se jí rukama. Vlastně jsou to takové pelmeně (vaří se ve vodě), ale o hodně větší.
Na hranici s Mongolskem to máme necelých 250km.
4400 mongolských tugriků jsou cca 4 koruny (evropské koruny...EUR) t.j. 120Kč
Dojíždíme k bráně s ostnatým drátem, před kterou je spousta Mongolů, přebalují nějaké krabice, stojí tu spousta autobusů. Na radu anglických motorkářů jedeme rovnou ke vratům, přichází nějaký Mongol a dává se s námi do řeči, umí rusky. Stojíme u brány a ptáme se ho, jestli tudy do Mongolska. On říká, že musíme čekat, že pohraničníci přijdou hned, sedí totiž v budce a nejeví o nás zájem. Za pět minut se jeden mihl venku a “náš” Mongol ho hned volá, aby nás pustil. Ruský voják nám ihned bránu otevírá a my můžeme do hraničního prostoru. Ukazujeme pasy, vojáci si zapisují naše jména a posílají nás dál. Jedeme ke krásné velké cihlové budově, září novotou. Tady je celní a pasová kontrola. Vše probíhá hladce, samé úsměvy, vtípky, klábosíme s vojákama. Vyplňujeme celní prohlášení, ptají se nás, jestli máme dolary. Jasně, že máme, jsou však dobře schované (v zadní kapse dresu...), odpovídáme, že nemáme žádné, celník sám dodává: “Jo vy používáte asi kartu…” Valuta se z Ruska totiž nesmí vyvážet. Najednou je ale problém, máme jít zaplatit jakousi daň, je to 22 rublů. Říkáme, že žádné nemáme, že za poslední jsme si koupili dvě “konfetky”, oni se smějí a říkají, že to nevadí, abychom tedy nic neplatili a přejí nám šťasnou cestu, máme se do Ruska někdy vrátit. Odpovídáme, že snad možná, ale asi ne na kolech. V 11:25 opouštíme území Ruské federace. Máme tu najeto nezapomenutelných 8631km.
A je tu tedy
A je tu první menší zádrhel na naší cestě, celý ho popíšeme v Cykloturistice – zde jen stručně – pasový úředník vyslovuje větu: “Dáš pět dolarů – já dám razítko.” Ale co, hlavně že pak už máme cestu volnou, ještě jedny vrata s vojákem a vjíždíme do Mongolska.
Vesnička se jmenuje Altanbulag. Nic tu dohromady není a tak hned jedeme dále, pozorujeme však první změnu oproti Rusku. Hodně lidí nás zdraví a mává nám. To se teda v Rusku za tři měsíce stávalo jen velice zřídka. Jo, ještě jedna poznámka k hranici, kterou jste možná zaregistrovali: chybělo tu jakési vojenské hraniční pásmo, přes které jsme do Ruska museli přejet autem. Vysvětlení je jasné: hranice s NATO není hranice se spřátelenou soc. zemí (i když je to doba minulá).
První kilometry jedeme na západ podél neznámého nám hřebene hor, vlevo je také hřeben hor a také nevíme jméno. Cesta však příjemně klesá, je to celkem fofr a jsme v prvním městě Suchebaator (ty mongolské přepisy názvů budeme psát tak nějak po našem, dost se totiž rozchází ty na naší mapě a ty skutečné, píše se tu azbukou). Je to takové normální mongolské městečko – paneláky, jurty, hodně dobytka, pár lidí, pár aut. Otáčíme řídítka k jihu.
Zbytek dne a další čtyři následující – celých 363km do hlavního města Ulaanbaataru – jedeme nahoru a dolů po krásné asfaltce. Kopce jsou stále vyšší a vyšší, z 800 se hrabeme na 1100, několikrát sjíždíme zas asi na 800, pak z 1100 na 1300, zas několikrát sjíždíme na 1100, vrcholem neděle 22.9. – dosahujeme výšky cca 1480m n.m. a na pondělí spíme v nadmořské výšce 1450m.
V noci je na 0 a ráno v sedm 3 stupně. Přes den se vždy oteplí. Krajina je tu taková nevšední, ale stejná – písek, tráva. V písku má díry dost hrabošů, pěkně se jim práší za nožičkama, když peláší do díry. Podél cesty třeba potkáte štíra, velkého jako pomeranč. Pavouka, velkého jak plátek citrónu a chlupatého, že nám připomíná sklípkana, ale nejsme biologové, takže nevíme, jen jsme ho natočili a vyfotili, identifikace nechť provedou jiní. Při sjezdu vedle vás nad roklí plachtí orel. V poušti daleko od silnice je stádo velbloudů nebo majestátně sedí velikánský orel (někteří z naší dvojice – je to M – tvrdí, že to byl spíš sup). Ale hlavně je tu všude spousta ovcí, koz, krav, býků, koňů, jurt. Na koni se zjeví jezdec – my jim říkáme kovbojové, přestože jsou to často i kovbojky, tedy kovgirlky. Přikluše, pozdravíme se, odkluše ke svému stádu.
Nocujeme vedle silnice, nikdo si nás nevšímá, spíš přijde na kus řeči z nějaké blízké jurty dědula a snaží se nás za večer naučit mongolsky. Lidé tu jsou úplně jiní než jsme potkávali v Rusku. Všichni nám stále mávají, děti na nás křičí “helou”, my jim odpovídáme po jejich “sambajno”. Taková pohoda.
Michal s kolegy cyklisty u Darchanu
Ulanbatar - naše páté hlavní město je dobyto
Mongolové tu totiž mají samozřejmě i muzea. Muzeum přírodovědné obsahuje unikátní kostry několika prehistorických oblud, ani nevíme, jak se všichni ti -sauři jmenují, ale je to fakt něco. Také tam jsou k vidění vejce dinosaurů, ta největší asi jako malý meloun. Jinak jsou v muzeu vycpaniny třeba tučňáků, ledního medvěda apod. tedy normalních zvířat zde nežijících, nás však zajímalo, zda se dozvíme, co jsme to viděli za ptáka jako kráva a vězte, že to byl fakt sup černý s odhadnutým rozpětím přes 2 metry určitě. Pak jsme zjistili, že pžíšerný brouk se latinsky jmenuje Deracantha Onos Pall., chlupatého pavouka tu neměli. Samozřejmě tu měli i zvířata v Mongolsku se vyskytující: velbloudy, kamzíky, muflony, vlky, medvědy, zajíce, spoustu hrabošů, lišky a řadu ptáků.
Druhé dnešní muzeum bylo histori...tady byla komunikace na den přerušena...historické. Spousta krojů z celého Mongolska, dějiny země (zajímavé, že dějiny éry komunistické - Mongolsko bylo 2.kom. státem po Rusku - zaujímají větší prostor v muzeu než předešlých 10 století), Čingischán na trůnu je jako živý. Zkrátka dost zajímavé to bylo, až z toho Lucka teď usnula.
Poté jdeme ještě do uměleckého muzea, pojmenovaného po nejvýraznější postavě mongolského buddhismu Zanabazarovi (rituální masky, sochy, obrazy a umělecké předměty - šperky, kudly, sedla).
Po tříhodinovém dopoledním programu mají mniši pauzu a odpoledne pokračují dále v učení (většina poslouchá učení svých učitelů). Od jednoho mnicha se mj. dozvídáme, že jich tu je celkem 120, hlavní Lama je z Tibetu a mají rádi fotbal (na důkaz nám ukazuje mobil, kde na zadní straně je nálepka německého reprezentačního brankáře). Jedna zajímavost - při rozjímání klidně mnichovi zazvoní mobil a on ho nikým nerušen zvedne, pokecá si a pak zas pokračuje v rozjímání...
A ještě odbočka - dnes v kraťasech nebyl v celém Ulánu nikdo, neboť tu sněžilo a mrzlo.
fotogalerie - vyberte fotku (s bílou ručičkou), pak ovládejte červenými tlačítky (down..)
anglo-mongolský on-line slovník
on-line kurzovní lístek
net
