Trans-Am 2008-2009

DENÍK
Rok 2008
LISTOPAD
  • na začátku měsíce ještě netušíme, zda a pokud ano, tak kam přesně na zimu vyrazíme. Všechnu naši energii věnujeme přípravám cyklistického festivalu CYKLOFEST 2008, který jsme se rozhodli v Praze uspořádat.
  • 25.11. Nějak je nám jasné, že letošní zimu bez kola neprožijeme – výběr cykloexpedic zužujeme na tři kandidáty.
  • 29.11. Úspěšně probíhá CYKLOFEST 2008, nultý ročník cyklistického festivalu. Je jasné, že za rok se v Praze sejdeme s příznivci cyklistiky a cestování znovu (a se zájemci o aktivní cyklistiku a cykloturistiku se setkáme i na víkendovém srazu „CYKLOFEST 2009 – outdoor“).
  • 30.11. Kupujeme letenky Praha-Los Angeles a Miami-Praha – je to jasné, kam zamíříme. Expedice TRANS-AM! Sice pošlapeme na severní, tj. „zimní“ polokouli, ale budeme se pohybovat v oblastech, kde by v pouštích mělo být příjemné klima a sníh bychom potkat neměli (a pokud ano, bude švanda jako v Gobi či v Japonsku). Nejvyšší polohy, kde pojedeme, by měly jen lehce přesahovat 2000mn.m. (alespoň dle momentálního plánu).
PROSINEC
  • 1.12. Do odletu zbývá necelý týden, začínáme doplňovat výbavu. Vše máme stejně víceméně stále v pohotovosti doma, chybí jen pár drobností... Cestu máme již rozplánovanou dávno a tedy např. získávání informací nemusíme nyní věnovat tolik času.
  • 6.12. máme zabaleno, můžeme vyrazit na letiště. Odlet je zítra ráno přes Londýn přímo do Los Angeles. Vložíme své osudy do rukou britských aerolinek... a ozveme se pak již z druhého konce světa.
  • 7.12. odlétáme celkem na čas ráno z Ruzyně, přesedáme v poledne v Londýně a s hodinovým zpožděním přistáváme odpoledne v Los Angeles. Časový posun je 9 hodin, brzy se z toho vyspíme.
  • 8.12. skládáme kola, balíme brašny, přivykáme na "vedro" - je tu příjemných 20 stupňů.
  • 9.12. první aklimatizační jízda - míříme na pláž do Santa Moniky, abychom si sáhli do oceánu a mohli se tak zakrátko vydat k tomu druhému na opačnou stranu USA, tedy od moře k moři.
  • 10.12. Druhá aklimatizační jízda, opět po městě. Testujeme úžasnou cyklostezku po plážích, lemující oceán od severu velikého města k jihu.
  • 11.12. Třetí aklimatizacni jízda, opět po městě. Zítra už vyrazíme naostro s brašnami - první cíl národní park Joshua Tree je od nás asi 300km.
    Když jsme se vraceli z té třetí aklimatizační jízdy, zastavili jsme se ještě v Pasadeně v jednom muzeu (Pacific Asia Museum)... no a když jsme chtěli odjet, Michalovo kolo fuč! Dva zámky přeštípané, Lucky kolo tím pádem odemčené, ale netknuté. Ochranka muzea nic a nikoho neviděla, kamery na tom místě muzeum nemá, přivolaná policie sice slíbila podniknout kroky, ale je to jen symbolické gesto, neboť hledat ukradené kolo v takovém moři lidi a zastaváren je pro nás neuskutečnitelný proces.
    Author Traction, fungl nový stroj, velikost rámu 17, barva světle modrá/stříbrná, vybaveno předním i zadním nosičem a nosičem na řídítkovou brašnu (vše s nápisy Sport Arsenál) už nenávratné zmizelo v propadlišti velkoměsta Los Angeles.
    Jen si tak říkáme, že šlohnul-li to feťák, ať si za to šlehne nějaký svinstvo a také zmizí z tohoto světa, šlohnul-li to nějakej bezdomovec, ať se nikdy z toho srabu nevyhrabe, šlohnul-li to "normální" zloděj, ať mu to hodí jen pár babek, které mu nijak nepomohou, šlohnul-li to cyklistický odborník (asi ta nejméně pravděpodobná varianta), ať si na tom kole zláme vaz....

    Najeli jsme po světe spoustu kilometrů, nikdy nám kolo nikde neukradli, nikdy nám ho neztratili při přeletu...až teď a tady.

    Nastalá situace samozřejmě způsobila odložení dnešního startu na neurčito, musíme to nějak vyřešit a z této prekérní situace se nějak dostat. Zajímalo by nás (víc hlav, víc vi), co by dělal kdokoliv z vás v této naší situaci - tak jesli nám poradíte, kterou z možnosti vybrat:
    • a) vybodnout se na celou cestu a vrátit se nejbližším volným letem domu (vzdát vše kvůli ukradenému kolu?),
    • b) koupit nové kolo, které bude schopno Ameriku přejet, pořídit nové nosiče (kolik to všechno bude vůbec stát? jaké to bude kvality, abychom na to měli a aby to hlavně dokázalo stanovenou trasu ujet bez potíží?)
    • c) navrhněte jiné řešeni...
    Odpovědi nám bud mailujte na luciemichal@seznam.cz nebo je pište na www.luciemichal.cz do rubriky "Vzkazy". Předem děkujeme za jakékoliv podněty, názory, povzbuzení... Lucie a Michal
  • 12.12. Po noci přemyšlení jsme dospěli k názoru, že to nějak musíme vyřešit co nejrychleji. Poslaní nového Authora z Česka by byla ta nejlepší varianta, ale kromě nesmírné finančni zátěže bychom ohrozili harmonogram, nějaký den by to jistě trvalo, než by nový Traction dorazil, neboť toho chceme vidět na cestě k Atlantiku poměrně dost, což obnáší spoustu kilometrů a tedy dnů, které musíme trávit v sedle, nikoliv brečením nad rozlitým mlékem (přestože tentokrát toho mléka - a slziček - bylo několik cisteren....).
    Odpoledne jsme již v několika místních cykloobchodech sondovali, jak a co a za kolik by se dalo pořídit. Není to jen tak...nosič na přední vidlici se tu jaksi nikde jen tak nevede, takže nám odpadají dvě brašny a navíc i náhradu za řídítkovou brašnu (kde vozí Michal fototechniku) nemají adekvátní. Večer je již definitivně rozhodnuto a vybráno náhradní kolo místní provenience - cestu prý vydrží, zadní nosič přimontovali (je ale jen na 20 kilo, oproti arsenálovskému expedičnímu na 30 kg) a co je nejdůležitější, můžeme si ten stroj dovolit finančně (jo, kdyby byl dolar za 14, bylo by to lepšejší...).
    Variantu, že zrušíme expedici jsme tak definitivně rozbourali - a musíme říci, že jsme zdravě nabuzení to těm Amíkum pěkné natřít a tu jejich velkou Emeriku zdolat! Co tě nezabije, to tě posílí! Toho jsme se vždycky drželi. Akorát to bude divoká jízda - kromě jiného kola musíme též vyřešit rozmístění věcí (jsme minus tři brašny, nový nosič nemá potřebnou nosnost). Myslím, že si s tím nakonec nějak poradíme. První dny v sedlech ukáží, jak to půjde, pak napíšeme více. Takže z prekérní situace se snad nějak dostaneme.
  • 13.12. je nové kolo "doma". Speciálně vyladěné, vybavené v rámci možností, testovacích 10 km dopadlo celkem obstojně (s imbusákem v ruce Michal ladil sedlo a představec). Zítra 14.12. - tedy jen s dvoudenním zpožděním - snad konečně vyjedem. Ovšem je tu jiná komplikace - má začít pršet a sněžit. Silnice přes hory San Gabriel je prý uzavřena...ach jo...tohle tedy bude cesta!
    Velmi děkujeme všem za povzbudivé vzkazy!!! A také za iniciativu uspořádat pro nás sbírku... ani neumíme popsat, jak nesmírně si téo podpory vážíme a ceníme!!! Kdyby tedy někdo chtěl přispět, budeme velmi rádi. Číslo našeho učtu u ČS je: 763358123/0800.
  • První tři etapy: déšť, sníh, povodně. Momentálně zapadáme přívalem sněhu v Yucca Valley. NP Joshua Tree je kousek, ale nedá se tam dostat. Všichni tu jsou z toho na větvi. Zimní jižní Kaliforniebývá v pouštích úplně jiná. Zapadané kaktusy mají ale své kouzlo. My zkrátka musíme mít vždy něco extra.
  • 14.-16.12. První tři dny cesty nám daly opravdu zabrat - nejprve nás čekalo poměrně vysoké pohoří severně od LA, kdy jsme asi 50km jeli stále vzhůru. Na úvod slušná makačka, Michal na novém kole si zvykal.
    Další den jsme jeli celkem pohodovou etapu údolím - celé v silném dešti.
    Teprve třetí den se počasí umoudřilo a my mohli dojet do Yucca Valley u národního parku Joshua Tree.
  • 17.12. sněží. Skoro metr sněhu přes noc. Přes den se stále sype. Silnice jsou bud uzavřené úplně nebo po nich vůbec nic nemůže jet. Moc se tu nehrabe...
  • 18.12. je silnice plná rozbředlého sněhu, už nesněží a my tedy můžeme opustit motelový pokoj, kam nás ubytovala jedna místní cyklistka, abychom tohle všechno přečkali. Přejíždíme jen necelých 40km do sousedního městečka jménem "29 Palem", kterých je tu mnohem víc. Protože jsme klesli asi o 500 výškových metrů, po sněhu ani památky a dál by to mělo už být stejné...sněhová fronta šla směrem k severovýchodu, my míříme spíš na jihovýchod.
  • 19.12. dáváme 190km, abychom to trochu nahnali. Krajina je moc pěkná, přes hory a doly, kolem vyprahlá krajina plná kaktusů.
  • 21.12. dojíždíme do města Phoenix...už jsme tu byli při cestě v roce 2006. Město je stále stejné. Je tu teplo, 15 stupňů....
  • 22.12. míříme na jih ke starým indiánským ruinám Casa Grande. 1000 let stará čtyřpatrová budova působila na pozdější evropské dobrodruhy jako z jiného světa....
  • 23.12. nás hodná paní dobrovolnice v informačním centru okresu Pinal v městečku Florence (6.nejstarší v Arizoně - založeno 1866) nechala na chvíli u PC na internetu, tak můžeme napsat události posledních pár dní.
    Čeká nás nyní 110km do Tusconu, kde je další národní park Saguaro - tentokrát určitě bez sněhu, takže ho skutečně snad navštívíme.
    Co napsat k novému kolu - no, zatím šlape OK, sedlo není nic moc, takže zadek mám hodně do krve..., rám je také větší a jinak postavený, takže vedle Lucčina Tractiona vypadám jako na trekingovém kole, sedlo i řídítka mám o 10cm výš... ale jedeme dál. Řídítkovou brašnu jsem pověsil na řídítka na ramenní popruh. Věci z předních dvou brašen jsme prostě narvali do ostatních brašen, nic jsme nemuseli vyhazovat nebo nechávat v LA. Měli jsme hodně místa jako rezervu na jídlo a vodu, takže se s tím nějak nyní popereme, až přijdou úseky bez hustého osídlení. Zatím každý den něco projíždíme, takže nemusíme mít hodně zásob.

    Děkujeme všem moc za vánoční přání, PF-ka, povzbuzující maily i vzkazy - a také děkujeme všem, kteří nám přispěli na nové kolo!
    Přejeme všem příjemné prožití vánočních svátků a do nového roku kupu štěstí, zdraví, pohody a spoustu krásných zážitků na cestách i necestách!
    Lucie a Michal, tč. Florence, Arizona, USA
  • 24.12. Dnešní sváteční den trávíme v okolí města Tucson. Na západ od centra se nachází národní park Saguaro, kam se vydáváme na vánoční vyjížďku bez brašen (ty jsme si nechali v motelu - součást vánočního dárku, který si vždy na cestách dáváme). Projížďka mezi 5-8 metrů vysokými kaktusy saguaro (česky se jim říká sloupovec) byla úchvatná. Navštívili jsme i muzeum sonorské pouště, kde jsme mj. mohli pěkně zblízka vidět všechny zástupce zde žijící fauny, že jsme pak cestou zpět potkali i některé zástupce (hlavně dva kojoty) přímo na cestě bylo takovým dalším dárkem.
    Štědrovečerní večeři jsme pořídili z bohaté nabídky amerického supermarketu...sestávala z bramborového salátu na netradiční způsob (se slaninou a zrajícím sýrem), salátu z mořských potvor, pár kousků sushi...jako cukroví jsme si dali sušenky a šli spát.
  • 25.12. jsme vyrazili již s brašnami na východní konec města Tucson, kde se nachází další národní park. Jmenuje se také Saguaro, ale je 50km daleko od západní časti. Projeli jsme se opět mezi kaktursy sonorské pouště a dojeli do nedalekého tábořiště.
  • 26.12. Zabalili jsme stan a po 5km začalo krápat, pak pršet, pak lejt a na 11.km naštěstí přišla pumpa, kam jsme se uchýlili a dali si horké kafe - za pár minut pak začalo sněžit... Asi 15.člověk, který se s námi během dvou hodin dal do řeči, nám nabídl noc pod střechou, teplou sprchu a teplou večeři - ušlapali jsme tedy ještě 5km v poctivé chumelenici, vjeli rovnou do otevřené garáže a během pár minut už roztávali pod horkou sprchou. Zítra už má opět svítit arizonské slunce... a my budeme moci dojet do nejslavnějšího westernového městečka celé Ameriky - Tombstone bylo dějištěm přestřelky u O.K. Corralu, bratři Earpové a Doc Holliday proti padouchům, bratrům Clantonovým ...

    Statistika
    26.12. - 13.den cesty máme na kontě jednu píchnutou duši (Michal - zadní), jeden volný den (když jsme zapadli sněhem v Yucca Valley), dvě kratičké etapy (včetně 16km dnes)... Celkem máme našlapáno po Kalifornii a Arizoně 1350km.
  • 27.12. konečně nesněží a my můžeme v pohodě vyrazit, občas musíme dávat pozor na namrzlou silnici (moc tu ty vedlejší neošetřují), ale neflákli jsme sebou ani jednou. Večer dojíždíme do snad nejsproslulejšího městečka Divokého západu - Tombstone.
  • 28.12. Tombstone na nás dýchá takovou atmosférou, že se rozhodujeme věnovat mu celý den - procházíme se po hlavní ulici, která je prašná, chodníky tvoří dřevená promenáda s podloubím typických westernových domů. Ve městě je několik míst, kde můžete vidět kovbojské přestřelky na různá témata...nás však láká ta jediná pravá, tj. rekonstrukce slavné přestřelky u O.K.Corral. Navštěvujeme i několik muzeí, očumujeme v několika obchodech stetsony a typické kovbojské oblečky, večer jsme si poslechli kovboje s kytarou v saloonu a šli jsme spát.
  • 29.-30.12. přejíždíme do národního parku (resp. rezervace) Chiricahua, původně jsme tu chtěli jen přespat v kempu, ale při příjezdu do úzkého kaňonu s vysokými skalními sloupy nám to nedalo a naplánovali jsme dopoledni pěší túru. V 13:00 máme asi 12km pochod za sebou, milion fotek, spoustu zážitků z namrzlé a zasněžené stezky, kde to bylo hodně o hubu...a vyrážíme ke 35km vzdálené další národní kulturní památce. Pevnost Bowie už nestojí, zbyly jen ruiny, ale i tak to stálo za to. V nohách dalších 5km pochodu a před sebou ještě 20km do nejbližší vesnice Bowie, kde nás snad čeká jídlo a spaní.
  • 31.12. od rána šlapeme po dálnici I-10, je tu široká krajnice, cyklisté smějí používat jen ji, moc aut nejezdi, neb je poslední den v roce a všichni už asi nasávají. Sice jedeme po dálnici, téměř po rovině v širokém údolí, ovšem je nepříjemný jihovýchodní vichr a my se šineme jako šneci. Přelezli jsme i hranici Arizona-Nové Mexiko... a dojeli do prvního novomexického městečka Lordsburg, kde si večer připijeme a půjdeme brzy spát, abychom hned od rána prvního dne nového roku zase mohli šlápnout do pedálů a přiblížit se k Atlantiku.
    Další zastávkou bude národní rezervace White Sands (písečné duny).

    Přejeme všem do nového roku 2009 hodně veselých a bezpečných kilometrů!
    Lucie a Michal, tč. Lordsburg, Nové Mexiko, 1730km od Pacifiku, x km od Atlantiku
Rok 2009
LEDEN
  • 1.1. vstáváme už v šest, neboť jsme ulehli už v devět (žádné juchej jsme nedělali, připili jsme si po večeři... ale v půlnoci nás vzbudily rachejtle a petardy místních novomexičanů, za pár minut byl zase ale všude klid pouštního zapadlého městečka Lordsburg). Vyjeli jsme v 7:30 a protože foukal příznivý západní větřík, uháněli jsme o 106, v poledne jsme měli odjetu denní plánovanou etapu, tak jsme si dali po kafi u pumpy další novoroční rundu a dojeli až do Las Cruces. Celých 197km jsme šlapali po dálnici č.10, kam byl vjezd cyklistům povolen, neboť neexistuje paralelní či jiná alternativní silnice (jak říká místní pravidlo) - asi 2m široká krajnice, minimální provoz, západní větřík, rovina (jen jsme přejeli hranici rozvodí, což bylo trošku do kopce), silnice se snad jen 3x stočila, jinak to bylo stále rovně za nosem... celkem pohodový 1.den nového roku...no akorát nás mrzelo, že jsme neviděli naskočit 2 na tachometru, ale nehoníme se za číslicemi, že ano (ty přibývají, jak my šlapeme).
  • 2.1. vyrážíme severovýchodním směrem, opět s celkem příznivým větrem... přijíždíme k bílým dunám uprostřed novomexické pouště...duny jsou v národní přírodní rezervaci (říkají tu tomu National Monument) White Sands (bílé písky, ovšem je to celé "sádra", písek to jen připomíná a lépe to zní... navíc by si návštěvníci mohli myslet, že to celé udělali ze sádry). Bílé duny jsou impozantní - návštěvníci si tu mohou půjčit pekáč a "sáňkovat", což také hodně návštěvníků, hlavně těch s dětmi, i dělá). 26km dlouhá projížďka mezi bílými dunami stála určitě za ten několikasetkilometrový odklon od trasy. Již za tmy dojíždíme do nedalekého městečka Alamogordo.
  • 3.1. na 20km stoupáme 1600 výškových metrů do lyžarského Cloudcroftu, kde ale sjezdovky zejí prázdnotou, neboť sněhu moc není (což nás těší). Jsme téměř 3000m vysoko a je tu fakt kosa...sjíždíme na noc raději o kus níž.
  • 4.1. Z hor to máme 130km "dolů", ovšem příznivý sklon silnice s nepříznivým větrem se vyrovnávají... navíc musíme říci, že vyhrává spíš vítr. Nicméně asi ve 3h máme tu fušku za sebou. Nutno ještě dodat, že vichr je severního či severovýchodního směru a je ledový, teplota nepřekračuje nulu a nemůžeme pít, neboť máme zmrzlý jonťák v bidonu...
    V Artesii (opět takové to typické městečko uprostřed ničeho, hlavní silnice se tu kříží a obě jsou lemovány fastfoody, benzinkami a několika motely) se stáčíme ostře k jihu - a protože to bude foukat do zad, dáváme ještě přes 60km do městečka Carslbad (platí výše jmenovaná charakteristika s tím, že město je snad 10km dlouhé a po obou stranách je stále totéž...jen si vybrat, kterýže to hamburg, pizzu, steak nebo mexickou, čínskou či jinou kuchyni a kde je libo se vyspat).
    Po 198km jsme opět tak trochu smutní, že nemáme tu dvoustovku, ale objíždět blok jsme fakt nechtěli, dojeli jsme už za tmy a stále byl ten šílený mráz... prý nějaká záhadná ledová fronta.
  • 5.1. vyrážíme k národnímu parku Carslbad Caverns. Jsou tu ve vápencových skalách neskutečně obrovské jeskyně - nejprve jsme sestoupali 250 výškových metrů do nitra země (asi 2,5 délkových km) a pak nachodili asi 2,5km uvnitř, do největšího námi navštíveného dómu by se prý vešlo 14 fotbalových hřišť, na výšku má dóm (Big Room) asi 26 metrů... stovky a tisíce útvarů, stalagmitů, stalaktitů... jako všechno, tak i ty jeskyně jsou ve velké Americe opravdu velké.
    Zítra nás čeká asi 25km k hranici Nového Mexika s Texasem a pak dalších 25km k dalšímu národnímu parku Guadalupe Mountains, kde plánujeme jednodenní pauzu vyplněnou pěší tůrou (jestli tedy v noci neumrzneme, neboť teploty klesají hodně pod nulu).
    Momentálně máme našlapáno od Pacifiku 2380km (po 21 etapách a 2 dnech nešlapání), k cíli kdesi na Floridě u Atlantiku zbývá x km, defekty - píchnuté duše: 2x Lucie, 3x Michal, nové kolo si konečně trochu "sedlo". Lucii se ozývají "japonské" omrzliny, jinak jsme OK a stále si klademe otázku: "Kdy už konečně bude tepleji, jak slibovali všechny dostupné námi prostudované materiály o cestě napříč Amerikou jižními, tj. teplými, státy?!?!" A to jsme ještě něco zaslechli o varování před tornády kdesi na pomezí Texasu a Louisiany... taky tu normálně touhle dobou nebývají.
  • 6.1. v šíleném protivětru o síle cca 65km/h (psali v předpovědi místní noviny) míříme k jihozápadu, překračujeme hranici z Nového Mexika do Texasu a přijíždíme do národního parku Guadalupe Mountains (po 60km a šesti hodinách usilovného šlapání).
  • 7.1. Den bez kola trávíme ve stále silném větru pěší tůrou po krásných horách a kaňonech. Park je tvořen takovým horským ostrovem - s vršku jsou výhledy do okolních prérií.
  • 8.-10.1. konečně víceméně s větrem v zádech se přesouváme k jihu - k dalšímu národnímu parku Big Bend.
  • 11.1. Národní park nezklamal: hory, kaňon řeky Rio Grande...za vodou Mexiko. V noci spíme v iglú...strašně mrzne, pohybujeme se stále kolem 1200-1500m n.m. Do kempu dojíždíme za úplné tmy...cestou na silnici potkáváme stádečka pekari (říkají jim tady španělsky javelina).
  • 12.1. Lucka má defekt - utrhl se nám v krátké době 4. ventilek ... nasazujeme poslední náhradní duši a s obavami (na 100km nikde nic není) dojíždíme do městečka Marathon.
  • 13.1. hodný soused v kempu bere Michala "stopem" 50km do nejbližšího cykloservisu se slovy: "Jedu tam stejně na snídani." Zároveň s koupí nových duší mění servisák prasklou špici Michalova zadního kola a Lucii dotahuje uvolněný náboj zadního kola.
    Odpoledne ještě stíháme ujet do dalšího městečka 80km - takže plánovaný volný servisní den odpadl na někdy příště.
  • 17.1. dojíždíme a projíždíme druhé největší město Texasu (mil. a čtvrt obyvatel) San Antonio - prohlídli jsme si v jižní časti města ruiny několika františkánských klášterů, které tu Spanělé budovali poč. 18.století za účelem převracení indiánů na víru (tj. postupné likvidace kultury původních obyvatel a vlastně i jich samotných).
    V centru San Antonia navštěvujeme ještě proslulé Alamo, další ruinu kláštera, později vojenskou pevnost, kde Texasané prohráli jednu z významných bitev za svou nezávislost (ale Mexičany porazili o pár měsíců později a tu nezávislost nakonec přeci jen získali).
    My jsme zaznamenali výrazné oteplení...v noci už nemrzne, přes den je ke dvaceti stupňům!
  • 18.1. za San Antoniem vjíždíme do farmářských krajů (kde farmy jsou na dohled jedna od druhé, na rozdíl od západního Texasu, kde byly pozemky jednotlivých rančů několik desítek kilometrů dlouhé). Krajina je mírně zvlněná, kolem cesty jsou občas i listnaté lesy, fouká severozápadní vítr a my se pohybujeme právě na jihovýchod směrem k Mexickému zálivu a po více než měsíci uvidíme za pár etap moře.
    Z městečka Edna, kde nás v obchodní komoře nechali ťukat do klávesnice, zdraví po 3850km všechny doma i ve světě L+M.
  • 19.1. dojíždíme farmami v rovinách do Bay City, kde nocujeme v kempu určeném jen pro karavany, ale majitelé jsou texasští dobráci a nechávají nás postavit stan mezi dvě obytná auta a dávají nám i klíč od teplé sprchy. V noci je skoro až "vedro", máme tu zimu už snad definitivně za sebou (i když jsme zas zachytili nějakou zprávu o případných umrznutých pomerančích na Floridě...).
  • 20.1. V Americe je dnes slavný den: 12:00 (washingtonského času) skládá OBAMA slib jako 44.prezident této hrdé země hvězd a pruhů, 11:05 (našeho času, tedy skoro přesně ve stejnou dobu) najíždíme MY, prostí cykloturisté z celkem maličké středoevropské země, 4000.km, 13:10 z vysokého mostu vidíme v dálce prvně Atlantik, 14:16 saháme si do vod chladného Mexického zálivu, 14:21 pobřežní silnice má objížďku, nedávný hurikán jaksi spláchl asfalt, objížďka je vedena přímo po pláži, jede se skvěle, mokrý písek je hodně ujetý, žádné Gobi se nekoná, 14:26 díky hurikánu nacházíme na pláži 6 plechovek vynikajícího mexického piva, dvě jsme použili jako akutní palivo na další boj s protivětrem, čtyři šly do ledviny na nosiči, 18:05 dojíždíme do města Galveston na ostrově Galveston.
    Tři kempy, které máme v plánu, tu momentálně jaksi neexistují...hurikán je někdy sviňa. Letní domky, víkendové chaty a místní hotely se opravují (ty, které stojí) nebo budují od základů znovu (ty, které zmizely v nenávratnu)... musí to být pěkné peklo, když to tu spustí (jenže oni to taky všechno staví z prkýnek, betonové domy ve městě vypadají netknuté).
  • 21.1. je první den úřadu nového prezidenta, kterému tady skutečně snad fandí každý, lhostejno, jaké barvy pleti. Nás čeká trajekt zpět na pevninu a asi poslední dvě etapy v Texasu, pak přijde Louisiana a New Orleans.
  • 22.2. v 11:40 přejíždíme na mostě přes řeku Sabine hranici Texasu a Louisiany, po 4280km od Pacifiku. Začínají nás při zastávkách žrát komáři, v těch bažinách všude kolem se jim nádherně daří. Viděli jsme i vyhřívající se želvy. Krokodýly zatím ne. Hadů pár, bohužel jen přejetých.
  • 23.-24.1. podél kanálu, mezi plantážemi, kde se většinou pěstuje bavlna či cukrová třtina, míříme stále k východu státem Louisiana. V sobotu 24.1. večer, za městem Houma, ještě než dojíždíme do kempu, začíná pršet. Naposledy jsme zmokli, resp. zasněžili, 26.12. za Tusconem - od té doby jedeme vlastně celý měsíc v suchu!
    Všude je rovina, jediná stoupání pro nás představují mosty. Vedle silnice vídáme často želvy, volavky...krokodýla zatím žádného.
  • 25.1. ráno se budíme do úplné, totální mlhy, viditelnost asi tak 200m... Chvíli míříme k severu, abychom dojeli podél četných kanálů a ramen k velké řece - u ní najíždíme na Great River Road, tedy Cestu podél velké řeky - tou řekou je samozřejmě Mississippi.
    Jedeme po jižním břehu k východu, ale všichni říkají, že jsme na břehu západním (řeka teče obecně od severu k jihu), u nás bychom řekli "po pravém břehu"... řeka je prostě po naší levé ruce, ale moc vody dlouhé kilometry nevidíme, neb je schovaná za protipovodňovou hrází. Občas vylezeme nahoru, abychom se na Mississippi alespoň na moment koukli. Ovšem nakonec před New Orleans najíždíme na cyklostezku, v takovém německo-rakouském stylu: vede na vrcholu hráze - kalnou, do hněda zbarvenou vodu řeky vidíme opravdu velmi dobře. Mosty, které by nás mohly dovést do centra New Orleans jsou pro cyklisty tabu, takže nám zbývají trajekty, které ovšem v neděli nejezdí. Až ten třetí funguje, dokonce pro cyklisty a pěšáky zdarma - dojíždíme jím přímo do centra New Orleans, už skoro za tmy. Tacháč ukazuje 4825km od L.A.
  • 26.1. dáváme volno, teprve čtvrtý den bez kola od startu. New Orleans si ho zaslouží a my, koneckonců, také.
    Procházíme se Francouzskou čtvrtí ve starém New Orleans. Přes 200 let staré domečky, jazzové bary a kluby, restaurace s louisianskými specialitami (hlavně plody moře a ryby)... a poměrně málo lidí, v sezoně to tu asi musí být hodně našlapané, hlavně v období populárního Mardi Gras (karnevalu).

    No a zítra zpět do sedel a hurá do státu Mississippi! Hranice na pobřeží Mexického zálivu je jen pár desítek mil daleko.
  • 27.1. opouštíme New Orleans. Na 80.km přejíždíme nenápadný most na vedlejší silnici, za mostem se opravuje, takže tu nejsou cedule a my se tak nemůžeme vyfotit u "Welcome to Mississippi".
  • 28.1. ráno v šest leje, posouváme budík na 9:00, vyplácí se to - už jen poprchává, tak balíme a vyrážíme. Pobřežní silnice č.90 je moc krásná - přímo vpravo máme pláž s Mexickým zálivem.
  • 29.1. po ránu přijíždíme k další hranici, tentokrát tu cedule je: "Welcome to Alabama". Borovými lesy, kolem močálu, někdy i mírné zvlněnou krajinou se dostáváme na ostrov Dauphin. Naloďujeme se tu na maličký trajekt, který nás převáží přes ústí do obrovského zálivu Mobil. Proplouváme kolem několika těžebních plošin. Vlny 2-3 metry, houpe to jako kráva, Lucka straší, že bude blinkat, ale nakonec těch 30 minut plavby prospala v  sedě na poloprázdné palubě (pár aut, kajuta žádná). Šlapeme pak opět po pobřežní silnici - zdejšímu pobřeží se všechny ničivé hurikány let minulých vyhnuly a je to hodně vidět: jsou tu i fungující kempy.
  • 30.1. po hlavní silnici přejíždíme poměrně velký most, cedule žádná... ale za mostem už je Florida. Poslední, 8. stát tohoto našeho přejezdu USA. Na tachometru máme 5152km od Pacifiku. Zbývá nám cca. 1600km na letiště do Miami, při rychlosti 100 km/den to budeme mít tak akorát...takže se opět týden na pláži nikde válet nebudeme.
ÚNOR
  • 4.2. Posledních pár dní šlapeme podél nádherně sněhově bílých písečných pláží Mexického zálivu, u města Apalachicola se odkláníme od pobřeží do vnitrozemí a vjíždíme do borových lesů na několik set kilometrů. Nyní to máme z města Alachua k Atlantiku u Saint Augustine asi 100 mil...
    Máme problém - na Floridě řádí nyní nejstudenější počasí za posledních několik let... v noci mrzne, přes den jedeme v zimních bundách i rukavicích.
  • 5.2. si prohlížíme nejstarší město na Floridě - Saint Augustine. Několik španělských pevností, starou čtvrť ze 17.-18. století a hlavně si prvně saháme do skutečného širého Atlantiku (nikoliv Mexického zálivu), po 5925 km... Na koupání to není, přes den jsou jen 4 stupně nad nulou, nejchladnější den od roku 1989, zas máme něco extra. Aligátoří farma je sice otevřena, ale u vchodu je cedule, že je zima a aligátoři jsou zalezlí hluboko ve vyhřívané vodě (a - to už tam nepíšou - nejsou tedy vidět). Večer najíždíme 6000.km této cesty, 54.den od startu z LA.
  • 6.2. směrujeme podél Atlantiku k jihu, krásné pláže, projíždíme přírodní rezervací na ostrově Merritt (především bažiny a spousta ptáků a taky pásovců) a v dálce vidíme hangár, kde NASA dává do kupy raketoplány.
  • 7.2. trávíme celý den v Kennedyho vesmírném centru. Michal zkouší modifikovanou centrifugu s přetížením 4G (i přes výrazné opálení vylezl ven zelený, ale nic nepoblil). Cesta k raketám je lemovaná vyhřívajícími se aligátory, pozorujeme je vždy raději s jednou nohou na pedálu... ale aligátoři jsou celkem plaší.
  • 8.2. se odkláníme od moře do vnitrozemí k městu Orlando - projíždíme oblastí zábavných parků - Disney, Universal Studios...
  • 9.2. ... a my parkujeme v Sea World, tedy ve světe velryb, delfínů, kosatek, lachtanů, tuleňů, kapustňáků, mrožů, tučňáků, běluh... a také všudypřítomných rozesmátých Američanů i jiných národů, ovšem teď mimo sezónu tu lidí naštěstí moc není.
  • 10.2. opouštíme oblast Orlanda a směřujeme k druhému největšímu sladkovodnímu jezeru USA, ale ještě tam nejsme, neboť fouká šílený jihovýchodní vítr a my směřujeme právě proti němu, ale je krááááásně teploučko, 25 stupňů!
  • 11.2. se probouzíme vedle "hřiště" na rodeo, kam nás uložil do své boudičky pan Hodný Kovboj Ray - vnitrozemí Floridy připomíná Texas (jsou tu ranče, kde je hodně hovězího dobytka, koně, projíždíme prérií, také tu jsou samozřejmě plantáže pomerančů). Dostáváme se k jezeru Okeechobee - druhé největší sladkovodní plochy v USA (1890km2, jen jezero Michigan je větší), podél jeho západního břehu šlapeme skoro 50km. Stále nás trápí šíleně protivný protivítr o síle asi 30km/h.
  • 12.2. protivítr neustává, i když se stáčíme přímo na západ, ale k moři na západním pobřeží Floridy se nakonec dostáváme. Mexický záliv je ale i tady docela studený, nevidíme nikoho, kdo by se koupal, na plážích se jen poléhavá či jogguje nebo walkuje podél vody. Je asi 27 stupňů... paráda. Neodoláváme a do vody se noříme... nevykoupat se na Floridě, to by bylo asi jako nenavštívit některý ze zdejších zábavných parků...to k Floridě prostě patři. Akorát nemůžeme večer najít místo na stan, všude samé hotely nebo kempy jen pro obytná vozítka. Když konečně narazíme na kemp i pro stany, chtějí 75 dolarů plus daň za noc. To se prostě nedá zaplatit, ani kdybychom chtěli, ráno bude stan od rosy mokrý stejně za 85 nebo za 15 nebo zadarmo někde za bukem.
    Dnes jsme již šestý den po sobě viděli aligátory: povalují se na sluníčku u vody přímo vedle silnice, skoro na každém mostě přes kanál nějakého vidíme. Detaily ale nefotíme, sice prý na lidi neútočí, i my vidíme, že jsou plaší, ale nechceme riskovat... Také vídáme nutrie, želvy, pásovce, spoustu brodivých ptáku, supy a hady... Je to tu jako v zoologické zahradě.
  • 13.2. je opět šílená ranní mlha, bezvětří... a nás čeká pár posledních kilometrů u Mexického zálivu a pak v Naples zatočíme na silnici 41 směrem k východu a vjedeme do národního parku Everglades.
  • 14.2. projíždíme přírodní rezervací Big Cypress - zvláště vedlejší prašná cesta vedoucí mezi bažinami, jezírky a kanály byla bombová: aligátoři se vyhřívají přímo u cesty, když přejedeme na protilehlou stranu cesty, dělí nás tak 2-3 metry, aligátoři jsou ale v klidu, nejvíce nás vyděsil had, který přímo vystřelil z křoví, ale větší šok měl asi chudák on...
    V závěru dne ještě navštěvujeme část národního parku Everglades, kde se také koná přehlídka aligátorů, povalujících se přímo na velmi frekventované turistické cestě, kam směji jen cyklisté, pěšáci nebo parkový vláček - aligátoři tu jsou na lidi zvyklí a i my máme pocit, že z nich nejde takový strach, jako z těch v Big Cypress, kde jsme byli na cestě sami. Večer ještě stíháme pořádně zmoknout... jinak je tu nyní suchá sezóna, komárů minimum.
  • 15.2. odjíždíme z oblasti NP Everglades znovu k Atlantiku. Tři hodiny si užíváme poměrně teplého moře a pláže severně od Miami.
  • 16.2. Včerejší příjemné chvíle na pláži nás donutily se k moři dopoledne ještě na dvě hodiny vrátit, protože je ale pod mrakem, máme ji skoro celou pro sebe...
    Odpoledne nám na tachometru naskakuje 7000km...65 dní od startu u Pacifiku na opačném konci Ameriky. Večer dojíždíme k letišti v Miami a cvičně si zajíždíme přímo na letiště, abychom okoukli situaci, obhlídli místo na balení a hlavně zjistili, zda tu jsou k mání krabice na kola (jsou), protože obchodu s koly, kde bychom takové sehnali tu tedy v celé oblasti Miami moc není a krabice od nových kol jaksi nevedou (že by nikdo při té ekonomické krizi nekupoval nová kola?), takže nám zbývá posledních pár kilometrů na letiště a tím to celé 18.2. tady v Severní Americe ukončíme. Čeká nás přelet do studené Evropy...
  • 19.2. V noci na 20.2. jsme přistáním v Praze-Ruzyni definitivně ukončili cestu TRANS-AM 2008-2009. Momentálně vybalujeme věci, zpracováváme statistiku, fotky a připravujeme prezentaci o této cestě, začínáme psát články, vyřizujeme nahromaděnou korespondenci, maily... zkrátka, úplně normální po-návratový kolotoč.
    Přechod z 26ti stupňové prosluněné Floridy do sněhem zasypané zamrzlé Ruzyně je krutý.