| LISTOPAD
|
- Je jasné, že se do Patagonie vydáme právě koncem listopadu 2007. Hlídání Ernesta bude zajištěno, bude si užívat
u rodičů Lucky.
| Rok 2007
| | ŘÍJEN
|
- Naplno se vrháme do příprav cesty ihned po návratu z dvouměsíční cesty S Ernestem Evropou.
| | LISTOPAD
|
- 8.11.
Na veletrhu Sport Life v Brně probíhají poslední jednání s partnery, doplňujeme výbavu, máme hotový rozpočet,
itinerář v hrubých rysech také (alespoň pro hlavní část cesty). Zbývá dát vše na hromadu, sehnat krabice na kola, vše do nich složit
a odletět za oceán za dalším dobrodružstvím.
- 27.11. už není cesty zpět: máme zakoupené letenky. Odjezd z domova je v neděli večer, odlet z Bruselu v úterý 4.12. ráno.
Přistání v Santiagu de Chile je naplánováno na čtvrteční ráno.
| | PROSINEC
|
- 3.12. ve 2:15 přesně... startuje expedice Patagonia první etapou, tj. odjezdem z Ruzyně do Bruselu. Výsledný čas a ujetá vzdálenost prvního dne: 945km za 11:55 hod.
Průměr docela slušný, spotřeba 7 litrů na 100km byla hodně ovlivněna silným protivětrem a vytrvalým deštěm. Myslíme si, že jsme dobře připraveni na nástrahy a náročnost
Jižní Ameriky, ale tuto "první" etapu jsme raději jeli autem.
- 4.12.
 5:19h
5:59h
foto Rado Štulajter
Z Bruselu odlétáme brzy ráno, let trvá necelou hodinu, sotva stihli roznést ranní kávu. Přistáváme v Londýně. Máme dvě hodiny času a už zas
sedíme v letadle přes Atlantik. Ve dvě hodiny odpoledne místního času přistáváme na JFK v NY, vyzvedáváme všechna 4 zavazadla, dáváme je do úschovny
a vyrážíme na Manhattan do víru nočního velkoměsta. Další let je až zítra večer.
- 5.12. sněhem lehce pocukrovaný New York...lehce pod nulou...procházíme téměř celý Manhattan...nemá to chybu. Letadlo musí rozmrazovat, jinak neodletíme.
S 90min zpožděním konečně ve 21:30 odlétáme na jižní polokouli.
- 6.12. přistáváme ve sluncem zalitém Santiagu, teplota 25-30 stupňů, lehký západní vítr. Po třech hodinách od přistaní už ukrajujeme první kilometry
v sedlech našich naložených kol. Porušili jsme několik zákazů vjezdu kol na dálnice, ale do centra jsme se nakonec dostali. Pamatujeme si od minulého
průjezdu touto zemí, že tu tyhle značky občas na dálnicích jsou, ale nikdo (=cyklisté) je zde nerespektuje a nikdo (=policie) tato porušení netrestá.
- 7.12. procházíme se centrem města, lezeme na kopec Cerro Santa Lucia, odkud je krásný výhled. Ale je nám to málo, vyjíždíme ještě lanovkou na
Cerro San Cristobal, je to kopec vyšší a je z něho i lepší výhled - město jako na dlani, Andy v mlžném (=smogovém) oparu... zítra se k nim vydáme.
Čeká nás přejezd hlavního hřebene do Argentiny.
- 8.12. ráno opouštíme Santiago po dálnici, žádný provoz (je sobota), široká krajnice...pak přišel jeden tunel, kde se zákaz vjezdu cyklistů dodržuje (na rozdíl od dálnic).
Správa tunelu nás hned naložila na korbu dodávky a dvoukilometrovým tunelem provezla. Projíždíme městečko Los Andes a začínáme stoupat do And po nejhlavnější silnici mezi
Chile a Argentinou, ovšem těch pár kamiónů, co nás dnes v sobotu míjí, ale šoférují ohleduplní řidiči, takže žádny problém nemáme, trochu jsme z toho měli strach,
ale provoz je malý, je tu navíc široká krajnice.
- 9.12. vysupěli jsme do 2850m n.m. do lyžařského střediska Portillo, zatáhlo se, rozfoukal se vichr, sestoupily mraky... zapíchli jsme to tu na noc, jsme pět kiláků od hranice.
- 10.12. modré nebe, nefouká...hraniční procedura zabírá dost času, z minula víme, že Jihoameričané jsou velcí úředníci. Projíždíme (opět na korbě dodávky) hraničním tunelem ve výšce
3150m, v půlce prochází hranice Chile/Argentina. Za tunelem pokračují hraniční kontroly (ještě 3). Děláme procházku k vyhlídce na Aconcaguu (6962m, nejvyšší horu obou Amerik)
- je vidět jako malovaná. Od tunelu stále klesáme, projíždíme několik osad a končíme v 1750 metrech v městečku Uspallata.
- 11.12. do Mendozy (105km) vede asfaltka údolím řeky Mendoza, silnici necháváme autům. My máme v mapě vedlejší silničku, km jsou stejně, bude tam určitě menší provoz, protože
vede přes kopce. Ukazatel na křižovatce v Uspallate nás tedy posílá do hor. Cesta je prašná, potkáváme jen dvě auta ("Ano, tahle cesta vede do Mendozy."), krávy, koně,
vikuně... pravděpodobně jedeme úplně jinou cestou, než máme v mapě. Nikde žádná značka, ukazatel, nic, lázeňská osada na půli cesty taky nikde. Stoupáme až na 3100m, klesáme na
2100 a znovu stoupáme na 3100. Čtyři a půl hodiny do kopce tlačíme = 13km po nesjízdné kamenitoprašné cestě. Dva a čtvrt litru vody na osobu a dva plátky suchého chleba je na celý
den v pouštních horách opravdu málo... ale přežili jsme, vlastní moč jsme pít nemuseli. Po 13 hodinách cesty jsme si na předměstí Mendozy v 800m n.m.
(= v civilizaci) koupili dva litry ledové koly, byla to ta nejlepší kola na světe!
- 12.12. lížeme si rány ze včerejška, procházíme si sluncem rozpálenou Mendozu (přes 30 stupňů), vánoční výzdoba působí divně a nikde nemají pořádnou mapu (pojedeme tak dále podle
té naší staré). Pojedeme teď po silnici č.40 směrem na jih podél andského hřebene a budeme se těšit, že teplota se opět sníží na cyklističtější hodnoty.
- 13.12. odjíždíme z Mendozy, najeli jsme tu na slavnou silnici č.40, po které pošlapeme teď pár dní k jihu. Cesta pěkně ubíhá mezi vinicemi
(zdejší kraj je zdaleka největším producentem lahodného argenitnského vína).
- 14.12. dnes počítáme se 122 kilometry po prašné cestě, ukazatel nás (i tu Čtyřicítku) odklání z asfaltu. Na 75.km zjišťujeme, že nám zbývá
ještě asi 105km... a tak jsme to zapíchli u přehradního jezera, které se tu vylouplo z čistého nebe, správce rybářského přístaviště
tu prodává vychlazené pití. Vysvětluje se, že Argentinci během let přečíslovali některé silnice, některé vyasfaltovali a kvůli tomu i
přeznačili...naše stará mapa toto nebere v potaz. Jenže při letmém náhledu do map dostupných u benzinek je ten zmatek v číslech
a površích i tam... takže vytrváváme, novou nekupujeme, jedeme dále podle té staré, alespoň je větší sranda.
- 16.12. den bez kol trávíme tentokrát v terénním voze při výletě do přírodní rezervace Payunia - na relativně malém prostoru je tu napěchováno
téměř 800 sopek, na jednu lezeme...
- 18.12. dnešních 150 kiláků bylo opět z poloviny prachem a pískem s kamením, nádherná krajina kolem to drncání a natřásání kompenzuje.
Na hlavní dopravní tepně západní časti Argentiny je provoz asi jako mezi druhou a třetí ranní u nás v Ruzyňský.
Každé míjející auto nás ale nezapomene pozdravit.
- 19.12. stále jedeme po č.40. Vpravo jsou zasněžené vrcholky And, vlevo pouštní hory bez sněhu, občas jedeme i po rovině, vítr většinou z Chile.
- 20.12. v městečku Chos Malal máme najeto 1070km, dáváme den volna a neděláme vůbec nic.
- 21.12. z Chos Malal svištíme 163km do Las Lajas. Na tomto úseku vidíme jen tři baráčky v jedné osadě, jinak pusto a prázdno.
Jen nádherná příroda, modré nebe, slunce, spalující horko, žádný stín, žádná voda. Na 143. kilometru si připadáme jako na Tour de France...
z okýnka předjíždějícího auta se vysunula ruka s dvoulitrovou studenou fantou.
- 22.12. dnes jsme dojeli do městečka Zapala. 59km jsme zvládli celkem v pohodě a v rychlosti, kterou nám kopce dovolily.
Zítra zamíříme do národního parku Laguna Blanca a dále k jihu do města Junin de los Andes. Pak už by nás horka a vyprahlá krajina
měly opustit - blížíme se k oblasti jezer na pomezí Argentiny a Chile.
- 23.12. se za Zapalou odkláníme od silnice č.40 a míříme přes národní park Laguna Blanca (pěkné jezero mezi sopkami) dále k jihu.
Jo a ještě jedna zajímavost: zahlédli jsme na obloze mráček.
- 24.12. dojíždíme do oblasti jezer, jsme v národním parku Lanin. Večer končíme po 150 kilákách ve městě
San Martin de los Andes - dvacet kiláků před ním jsme nejprve v dálce zahlédli stromy a pak i na krátko projeli pravým lesem.
Vánoční dárek - nadělili jsme si noc pod střechou. K večeři jsme sehnali hovězí řízek se sýrem a šunkou a s hranolky.
Jsme v zemi vyhlášeného hovězího...a šli jsme spát. Místo cukroví byla zmrzlina.
- 25.12. jsme najeli na cestu s názvem "Ruta de los Siete Lagos" - cesta prochází kolem sedmi jezer, jedeme lesem, který je stále hlubší
a hlubší a v momentě, kdy zmizel pod koly asfalt, jsme jeli několik desítek km v tunelu, který nad námi vytvářely koruny stromu.
Příjemná změna po 1500km pouštní krajinou.
- 26.12. přijíždíme do Bariloche - to jsme již v dalším národním parku Nahuel Huapi u stejnojmenného jezera. Bariloche je vyhlášeným
turistickým střediskem - v zimě se sem stahují lyžaři, přes léto hlavně trekaři.
- 27.12. odkládáme kola a stávají se z nás právě ti trekaři. Z množství nabídek tůr jsme zvolili tu, která vedla z dvoutisícovky
Cerro Catedral (jsme tam vyjeli lanovkou) dolů k jezeru...nejdřív jdeme pár hodin po hřebeni, spiš lezeme po kamenech, taková ferrata
ale bez těch želez...pak se brodíme sněhem, procházíme průsmykem a ocitáme se v lese...převládá bambus (!).
- 28.12. nás bolí nohy, každý chodící sval cítíme, ordinujeme si muzeum Patagonie a procházku městem (převládají hotely, restaurace, suvenýršopy,
zmrzlinárny a čokoládovny - Bariloche osídlili jako první Švýcaři...).
- 29.12. je zataženo, vůbec nevidíme nebe...to je prvně od startu...dokonce i chviličku mrholí. Sedáme na kola a bez brašen objíždíme
tzv. Circuito Chico - 70km malý okruh zdejší oblasti (hory, jezera). Lucka píchla (prvně od startu).
Máme najeto 1834km a nyní nás čeká objezd téměř celého obrovského jezera Nahuel Huapi, ještě jeden národní park v Argentině a pak již přejezd
And do Chile, kde bude hlavním bodem proslulá cesta Careterra Austral.
- 30.12. odjíždíme z Bariloche a v šíleném protivětru míříme po severní straně jezera Nahuel Huapi k chilské hranici. Lucku to sfouklo na zem
jen jednou. Michal je přeci jen těžší...
- 31.12. silvestrovská 20km pěší procházka národním parkem Arrayanes neměla chybu, je tu unikátní les. Večer trávíme ve společnosti cestovatelů
z celého světa v hostalu ve Villa Angostura - griluje se argentinské hovězí, argentinské červené teče proudem a po půlnoci přišla na řadu
samba a salsa.
Vše nejlepší do roku 2008 přejí L+M, tč. Bariloche, Patagonie
| | Rok 2008
| | LEDEN
|
- 1.1. vstáváme už po pár hodinách a v deset hodin už ukrajujeme první kilometry - poslední v Argentině /pro tuto chvíli/ - k chilské hranici.
Sedlo tady v jižní časti And - Cardenal Samore - není tak vysoké, 1321m zvládáme hravě.
- 4.1. po poledni najíždíme na Carreteru Austral - další cíl této naší expedice. Carretera Austral vede chilskou častí Patagonie směrem k jihu
a my se ji nyní budeme snažit projet úplně celou až na ten úplný konec světa.
- 5.1. přejíždíme lodí z Hornopirenu do Caleta Gonzalo a jsme v NP Pumalin. Je to jeden z největších soukromých národních parků
na světě, to jen jednou jeden Amík neměl za co utrácet, tak si koupil kus Chile.
- 6.1. kolem cesty je nádherný deštný prales, přejíždíme řeky, říčky, vidíme vodopády, hory, sopky, sníh, ledovce. Povrch cesty tvoří kamení, prach,
láva, lávový prach...po rovině nejedeme ani chvilku. Prostě zas zažíváme maso, ale je to nádhera.
- 8.1. odjíždíme z Chaitenu po dni neplánového volna... začalo pršet. Není divu, je tu všude deštný prales. Kopečky na prašné cesty
(tedy v blátíčku smíchaném s kamením) nám dávají zabrat, ale jedeme. Včerejší naplánovanou etapu zvládáme dopoledne a odpoledne
dáváme tu plánovanou dnešní, takže večer máme 149 kiláků a máme toho tak akorát. Moc jsme toho neviděli, tedy jen asi 50 procent,
protože půlky kopců jsou většinou v mracích/mlžném oparu. Ale i ta půlka NP Corcovado stala za to. Prý tu ale prší téměř neustále...
Dojeli jsme do La Junta.
- 9.1. pro změnu leje...leje...leje. A my se rozhodli nikam nevyjet. Chceme vidět 100% ! Anebo alepson těch 50%, jenže dnes je to tak na 20%.
- 10.1. kratičká etapa do Puerto Puyuhuapi. Krásná malá osadička na konci fjordu.
- 11.1. ráno neleje! Začalo až při pěší tůře v NP Queulat. Je tu nádherný ledovec, který visí nad údolím a padá z něj kromě ledu
i několik vodopádů. Z údolí po příjezdu do NP jsme ledovec viděli, je ve velké dálce, vede k němu tříkilometrová tůra - většinou do kopce.
Když jsme dorazili po hodině a čtvrt k vyhlídce, bylo vidět prd, mezitím přišly další mraky a začalo lejt ještě víc. čekali jsme pod stříškou
půl hodiny a vyplatilo se, na dvacet minut se mračná opona otevřela a my TO viděli. Jinak by totiž šestidolarové vstupné na osobu do NP bylo
v pr... a ta pěší tůra v mokru na ho... V dešti pak dojíždíme fantastickou krajinou podél řek, močálů, fjordů k další osadě.
- 12.1. ráno chčije jen trošičku. Navíc se prašná cesta po hodně dlouhé době mění na asfalt, jsme vděčni i za těch 24 kilometrů.
Mírně se houpeme podél řek, širokými údolími, po dvaceti drncavých kilákách, kde asfalt nebyl, jsme pak najeli na asfalt zas a frčeli přes
100 kiláků do Coyhaique, největšího města (45 tisíc) na Carretere Austral).
- 13.1. ráno jsme doplnili zásoby na další štreku, zašli sem na internet, mezitím začalo lejt, takže se moc netěšíme na následující hodiny,
kdy opět budeme šlapat. Míříme k jihu směrem k poslednímu městu na Carretere Austral - Villa O´Higgins. Včera nám říkali místní znalci,
že se má počasí na tři dni zlepšit, tak toho musíme využít (zatím ale změnu nepozorujeme a už je pravé poledne). Čeká nás teď ale posledních 100km
na asfaltu a pak už jen samé kamení a prach až do úplného cíle tam někde dole na konci světa.
Odpoledne přestalo lejt. Vyjeli jsme jen za mírného deštíku. Pak přestalo úplně. Dokonce jsme uviděli sluníčko a pořádný kus modrého nebe.
Co nás ale trápí, je šíleně silný protivítr.
- 14.1. přes přírodní rezervaci Cerro Castillo se dostáváme do průsmyku s názvem "El Diablo", 1100m nad mořem, ale ani nám nepřišlo,
že jsme tak vysoko, jen na ceduli to psali. Ve Villa Cerro Castillo skončil po více než 200 kilometrech asfalt, další už tu nikde neuvidíme...
Jo, přestalo foukat proti a celý den svítilo sluníčko! Nocujeme na dvorku farmáře-kovboje, v Chile jim říkají "huaso".
Kousek od stanu zařízl večer kozu. Něco se jíst musí, stádo je i tak dost velké.
- 15.1. zase svítí sluníčko. Kočka hned po ránu ulovila ptáka a přišla si ho sníst před náš stan. Něco se jíst musí, ptáků tu je celkem dost.
- 16.1. jedeme stále k jihu, kolem obrovských ledovců Campo de Hielo San Valentin a Campo de Hielo Norte (ty máme po pravé ruce),
kolem obrovského jezera General Carrera (to máme vlevo, je největší v Chile), modré nebe, je celkem vedro, na vrcholcích četných prudkých
stoupání z nás docela leje.
- 17.1. podél (= stále nahoru-dolu) nejmohutnější chilské řeky Rio Baker dojíždíme do Cochrane (říkají mu "poslední město Carretery Austral",
jižněji už nás čekají jen dvě vesničky). Potkáváme denně hodně naložených cyklistů, vždy prohodíme par důležitých slov - odkud, kam, kde spát,
kde nakoupit, kde a v kolik přívozy...).
Ještě poznámka k fotkám - musíte to vydržet, až dorazíme do pořádné civilizace, nějaké fotky se určitě povede odeslat, ale tady odtud to nejde,
oni (i my) jsou rádi i jen za to internetové připojení a pár funkčních computerů.
- 18.1. odjíždíme z Cochrane. Hned na úvod nás čeká skoro 15km stoupání. Cesta tu je hodně špatná, samá roleta, výmol nebo hluboký písek s kamením -
asi fakt jedeme na konec světa. Je ale modro a neprší, což dává zapomenout na tyhle útrapy.
- 19.1. přijíždíme k rozcestí, dáváme svačinu, Carretera pokračuje vlevo do Puerto Yungay, ale my míříme rovně, protože chceme zajet do původní
indiánské osady Caleta Tortel (23km, po rovině, po proudu řeky Baker). Caleta Tortel je osada bez ulic, silnice sem byla přivedena před pár lety
(doslova) a končí na kopci nad osadou. Dál už se musí jen po dřevěných chodnících a hlavně schodech. Každý domek je spojen s "hlavní"
vlastním schodištěm, kolem tří zálivů a ve strmých stráních nad vodou je několik kilometrů dřevených chodníků a stovky-tisíce schodů.
Místo je to opravdu unikátní, celé je prohlášené za národní památku. Spíme v ubytovně pod parkovištěm 190 schodů dolů a 67 schodů nahoru
k domku... lýtka a ruce nás začínají bolet už před usnutím, ráno to asi bude ještě horší.
- 20.1. po půldenní pěší tůře po okolí snášíme a vynášíme po těch 257 schodech kola a brašny (každý jsme to šli dvakrát), nahoře musíme dát před
odjezdem pauzu, fakt to byla makačka. Opouštíme tedy malebnou osadu Caleta Tortel a vracíme se 23km na rozcestí, dáváme tu opět svačinu
(jako včera - u stejné cedule, kde mezitím čekají opřena naše kola). Ukazatel říká, že do Puerto Yungay k přívozu je 30km, ale již po
20km přijíždíme ke čtyřem domečkům, jedné stodole, kostelíku a dvěma budovám-kasárnám. Voják potvrzuje, že to je skutečně Puerto Yungay a že přívoz
je za zatáčkou po sto metrech na konci silnice... Žije tu nastálo jen jedna rodina, která zároveň funguje jako "restaurace", "ubytovna" a
"supermarket" - no a jak jsme vypozorovali i jako "závodka" pro vojáky. Přeplavujeme se přes Rio Bravo a hned na druhém břehu nocujeme, je tu
pustá bouda pro čekající na loď (jezdí 3x denně), jinak nic-nikdo. Později od jihu přijíždí ještě holandský cykloturista a společně popijíme
večerní kávu, povídáme, pozorujeme okolní nádheru nad řekou a poté se ukládáme na podlahu boudy ke spánku.
- 21.1. dojíždíme posledních deset desítek kilometrů Carretery Austral. Cesta je to přímo bombastická, hlavně vyhlídky na jezera, říčky, vodopády,
ledovce - všude kolem kodrcavé cesty je toho spousta, až cyklista neví, jestli dávat pozor na výmoly či se spíše kochat a padat... nám se ale pády
zatím vyhýbají, přestože se kocháme opravdu hodně, nicméně potlučených a obvázaných cyklistů jsme potkali již řadu. Přijíždíme do Villa O´Higgins -
poslední osady s cca 400 obyvateli na konci světa, resp. na konci silnice. Vesnička je obklopena vysokými horami ze všech stran,
že na většině vrcholků leží sníh a někde i ledovce, asi nemusíme psát. Večer ještě stíháme rezervovat loď na středu - svět tu přeci jen nekončí...za dvěma
jezery a jedním průsmykem je Argentina a začátek další civilizace.
Oficiálně končí Carretera Austral až v přístavu u lodi, kterou poplujeme dál, je to od nás momentálně asi 7km, ale už nyní můžeme asi napsat
dílčí statistiku - od nájezdu na Carreteru (cca 50km jižně od jejího počátku v Puerto Montt) jsme našlapali 1189km (i s 46km do Calety Tortel),
z toho jen 267km po asfaltu na dvou úsecích. Měli jsme tu tři defekty, všechny Michal (proražené duše ve sjezdech). Celkově od Santiaga máme
něco málo přes 3400 nádherných km.
PS: dnes píšeme z místní knihovny ve Villa O´Higgins, kterou pomohla vybudovat nadace manželů Billa a Melindy Gatesových a internet je tu zdarma!
- 23.1. z konce Carretery Austral, té úžasné Jižní cesty táhnoucí se přes 1200km, z nichž pouhou šestinu šlapali jsme po asfaltu, se přesouváme lodí
přes jezero O´Higgins do další osady Candelario Mancilla. Zde už skutečně můžeme hovořit o konci světa. Žije tu vojenská posádka o několika
mužích (ti se střídají) a pak již jen jedna stará seňora se synem. Jinak nikdo. Vlastně ještě dvě kočky. Pes. Pár koní. Kohout a slepice.
No a v sezoně, kdy jezdí loď, tu občas přespí pár cyklistů či pěšáků.
- 24.1. překonáváme potřetí Andy. Tentokrát opět z části na kole a z části tlačíme. Na chilské straně kopce (15km) se dá občas jet, stoupání
není tak prudké, cesta je víceméně sjízdná. Od hranice dolů to ale Argentinci takové pěkné nemají. Jdeme koňskou stezkou. Koně tu vyšlapali někdy
až metr hlubokou pěšinu a širokou tak, že se do ní kolo s brašnami nevejde... ale i těchto 6km jsme zvládli a po celkových 6 a půl hodinách
jsme na severním břehu jezera Desierto, kde dostáváme od Argentinců vstupní razítko do pasu a ještě večer můžeme přeplout na jižní břeh.
Celou cestu byly kolem vysoké kopce s věčným sněhem a proti nám v dáli se na modrém nebi tyčil Fitz Roy.
- 25.1. zdoláváme 37km po prašné cestě do El Chaltenu. Opět je modré nebe, opět vidíme téměř celou dobu Fitz Roy. EL Chlaten je výchozím bodem
pro návštěvu severní časti velkého národního parku Los Glaciares (Ledovce). V zaprášenénem, větrném městečku žije 700 stalých obyvatel,
v létě je počet obyvatel několikanásobně vyšší - přijíždějí sem tisíce a tisíce turistů, trekařů, lezců, horolezců, dobrodruhů, cestovatelů,
cyklocestovatelů...
- 26.1. předpověď počasí nelhala - dnes je zataženo, dokoce i lehce prší, nikam nejdeme, pěší výšlap necháváme na zítra, z vyhlídek bychom prd viděli.
- 27.1. předpověď počasí nelhala - dnes je sice po ránu občas na obloze vidět nějaký mráček, ale k polednímu se mráčky vytratily a je opět azůro.
To už sedíme u ledovcového jezírka Laguna Sucia - do ní stéká ledovcový splaz a nad ním se tyčí vrchol hory Fitz Roy. Pak ještě stoupáme
k dalšímu jezeru - Laguna de los Tres, opět pod vrcholem Fitz Roye (3405m). Nádherné počasí, nádherná podívaná, ne nadarmo se této
oblasti přezdívá "hlavní město trekkingu Argentiny".
- 28.1. opět "azůro" a my vyrážíme na druhý pěší výlet - tentokrát k jezírku Laguna Torre, přímo pod dalším ze symbolů zdejšího kraje 3102m
vysokým, ostrým vrcholem Cerro Torre. Opět ledovcové, sníh, hory, skály, laguny...
- 29.1. opouštíme El Chalten a šlapeme 90km podél severovýchodního břehu jezera Viedma směrem k dalšímu cíli. Napojujeme se na silnici č.40,
ze které jsme před mnoha dny odbočili do Chile.
- 30.1. přijíždíme na křižovatku. Vpravo, na západ, proti vichru leží El Calafate. U El Calafate asi ten nejkrásnější ledovcový splaz
Jižní Ameriky - ledovec Perito Moreno. Chceme-li ho vidět, musíme proti tomu větru. 32km do města nám trvá 4 hodiny, ale zvládáme.
- 31.1. obdivujeme ledovec Perito Moreno - stéká do jezera Argentino. Z dřevených chodníčků a vyhlídek je celý splaz jako na dlani - 5km široký,
40-60m vysoký. Nejen oči si přijdou na své, ani uši nezůstávají ochuzeny - ledovec co chvíli puká a co chvíli se obrovské či menší kusy odlamují
a řítí do jezera. Perito Moreno je jedním z nejrychleji postupujících ledovců, za den urazí 2 metry! A je také jedním z mála, který
neustále přibývá (na jeho západní straně hodně sněží).
| | ÚNOR
|
- 1.2. opouštíme v příznivém větru El Calafate, vracíme se na silnici č.40, těch 32 kiláků nám trvá hodinu a deset minut... odpoledne se vítr
ale nějak podělal (= otočil) a my s vypětím všech sil protrpěli přes 50km v protivětru. Skončili jsme u domečku dělníku, co tu
v pustině staví na křižovatce hotel. Stan máme na kamení, ale hlavně v závětří.
- 2.2. kodrcáme se opět po neasfaltové "čtyřicítce" dál. Nefouká. Odpoledne se to opět nějak podělalo (= rozfoukalo, proti). Doplácali jsme se těsně
k hranici s Chile. Stan máme u farmy, na klackách, ale hlavně v závětří.
- 3.2. přejíždíme ve slabém protivětru (tenhle jsme čekali, neb jedeme k západu) hranici a jsme opět v Chile. Na chilské straně hranice je
městečko Cerro Castillo, než jsme vyřídili všechny byrokratické chilské formality, rozfoukalo se tak, že nás to při pokusu ujet pár set metrů
několikrát vyhnalo z cesty do pangejtu. V tom se jet nedalo. Zbytek dne sedíme v jedné ze čtyr restaurací a sledujeme, jak se
v ulicích prohání prach, kamení, plastové láhve a čepice turistů, kteří přebíhají z busů na kafe. Podle místních se má večer vítr utišit.
V deset, když začíná zapadat sluníčko, se skutečně přestávají na stožárech trhat vlajky a my zkoušíme, tentokrát úspěšně, vyrazit k jihu.
V půl druhé přijíždíme po nádherné 60km dlouhé etapě pod hvězdnou oblohou, jíž vévodil Jižní kříž, do Puerto Natales. Jsme tam, kde jsme již
v roce 2004 na kole šlapali. Kam zamíříme dál, uvidíme.
Najeto máme celkově 4012km, z toho 1720km v prachu a kamení, zatím máme 7 píchnutých duší, jinak žádny jiný problém nenastal.
- 5.-7.2. jedeme po úplně stejné silnici, jako před 4 lety a cca jedním měsícem. Změny pozorujeme dvě: město Puerto Natales se hodně rozrostlo
a stále se předměstí rozšiřují více do pustiny... Druhá změna je příjemnější: počasí je o hodně lepší než před 4 lety. Vítr nás nesráží na ústa,
ale posouvá kupředu téměř celou cestu, neprší a není taková kosa. První noc spíme na lavicích na ovčích kůžích v rodinné restauraci u silnice,
kde nás majitel, když jsme se přiznali, že jsme u něj rozmrzali již tehdá, nechal na noc a my nemuseli v tom vichru stavět stan. Druhou noc trávíme
v kontejneru na křižovatce silnic u benzinové pumpy, je to jediné místo, kam nefouká a majitel nás tam umístil. Kontejner je nákladní, nikoliv odpadkový.
Třetí den západní vítr (65 km/hod) utišil, právě včas, protože se silnice stočila k jihozápadu, a my po celkových 250km přijíždíme do Punta Arenas,
nejjižnějšího města jihoamerické pevniny. Také toto město na samém konci světa zachvátil stavební boom... pžíjezd do města vůbec nepoznáváme. Kde je ten konec světa?
Nebo to je ten konec světa?
Punta Arenas leží na břehu Magellanovy úžiny, za ní je Ohňová země a tu nemůžeme nechat za vodou jen tak. Projedeme severozápadní pobřeží Velkého ostrova,
to neznáme, v r.2004 jsme šlapali jinudy.
Již nyní víme, že cílem celého našeho putování Patagonií bude argentinské Rio Gallegos na břehu Atlantiku. Náš pobyt na tomto krásném kontinentě se, bohužel,
chýlí ke konci a nám zbývá ušlapat jen nějakých 300km. Ach jo.
- 9.2. máme za sebou snad dvě nejemotivnější etapy celé naší cykloturistické kariéry. Nikoliv proto, že se cesta chýlí k závěru, nikoliv proto,
že se ocitáme v místech, kde jsme již jednou na kole šlapali...
Přejíždíme lodí Magellanovu úžinu a ocitáme se na Velkém ostrově souostroví Ohňová země. Již před čtřymi roky jsme tuto dvouhodinouvou plavbu
absolvovali z přístavu Porvenir, ale tentokrát nejedeme k východu, ale k severovýchodu. Kopírujeme pobřeží Magellanova průlivu
směrem ke druhému trajektu. Prší, cesta je nahoru-dolů, žádné vysoké kopce to nejsou, jen taková prudká krátká stoupání a sjezdiky, celý den,
nikde ani strom, jen holá pampa, občas solné jezero, stáda guanak, občas nandu, ovce....a také dva psi. Přidali se k nám hned na kraji Porveniru
a vytrvale běželi vedle našich kol, stíhali, protože jsme jeli proti větru (kupodivu se otočil...). Nejdříve jsme se snažili je zahnat zpět do městečka,
ale pak jsme usoudili, že se asi chtějí proběhnout, tak jsme je nechali. Po 77 kilometrech stavíme stan a psi uléhají na dešti hned vedle, je tu
sice autobusová čekárnička, ale psíci ji pohrdají! Dali jsme jim ze zásob dvě suché housky.
- 10.2. ráno vstáváme, vše je pěkně mokrý humus. Psi vstávají také, jsou šťastní, že nás zase vidí a dávají najevo, že by už zase někam běželi.
Vyrážíme, psi za námi. Jsou to takoví maličcí drobečkové, krátké nožičky kmitají více než včera, protože nefouká protivítr a my musíme jet.
Obě fenky ale stíhají i průměrnou rychlost 20 km/hod. Když najíždíme na asfalt, starší fenka ztrácí, ale v dálce ji vidíme, jak statečně
běží dále za námi. Stále uvažujeme, jak tohle všechno dopadne. Nejraději bychom si psíky nechali, ale je nám jasné, že to nejde. Oni patři sem, my
za oceán. Přijíždíme do Bahia Azul, trajekt je již naložen auty a náklaďáky a my vjíždíme přímo na palubu bez čekání, bez loučení.
Mladší fenka se před rampou zarazila a otočila. Co se ji honilo v hlavičce, netušíme. Trajekt hned odplouvá...asi to tak bylo nejlepší.
Lucka trochu pláče, probrečela celou dvacetiminutovou plavbu.
- 11.2. celý den vzpomínáme na obě holčičky, jak se asi mají, zda v přístavu, kde je jeden bufet a stále tam někdo čeká na trajekt, našly nový
domov a přemýšlíme, co je vedlo k tomu, že opustily město a vydaly se na 135km dlouhou pouť.
Odpoledne dojíždíme do Rio Gallegos. Patagonie se s námi loučí sluníčkem a větrem do zad. Cesta končí. Na tachometru 4548 krasných, někdy až moc
drsných kilometrů (1820km jsme nejeli po asfaltu). Třikrát jsme přejeli Andy, projeli jsme pouště kolem Mendozy, chilskou cestu cest Carreteru Austral,
viděli jsme nádherné hory Fitz Roy, Cerro Torre a další vrcholy, obdivovali jsme sopky, ledovce, deštné pralesy, jezera, dravé řeky, tisíce
vodopádů... zkrátka všechnu tu krásnou, dosud netknutou přírodu. Pobývali jsme na - da se říci - několika koncích světa, ze kterých jsme se ale vždy
vrátili zpět do "civilizace". Nás svět totiž asi nemá toho pravého konce. A je to tak dobře. Je to tak dobře?
Nyní nás čeká přesun jedním busem, čtryřmi letadly a na závěr tisíc km autem z Bruselu do Ruzyně.
- 15.2. cestu busem do Buenos Aires jsme přežili. Přivítalo nás prosluněné město s 32 stupni.
- 21.2. - cestu několika letadly jsme přežili, nyní nás čeká ještě přesun autem z Bruselu do Ruzyně a expedice Patagonia 07-08 bude definitivně
minulostí.
- 22.2. zhruba 15:00 - jsme doma. Definitivně končíme cykloexpedici PATAGONIA 07-08. Více napíšeme až se dostaneme z ponávratového šoku
(a kromě toho musíme hned odjet do Frýdku-Místku na víkendový festival Cyklocestování).
| |