aneb POTŘETÍ – a hned několikrát – S ERNESTEM, S VOZÍKY A NA TREKINGOVÝCH KOLECH
Duben 2009 CYKLO-VÝPAD
Učinili jsme s Ernestem krátký cyklistický výpad do Německa ke krásnému podalpskému jezeru Chiemsee, kde vede kolem bezvadná, asi 60km
dlouhá cyklostezka. A poté jsme ještě krátce nakoukli k Rakušákům do Solné komory.
Květen 2009 TRÉNINK
Na Jarním Cyklofestu v Jižních Čechách osvěžujeme Ernestovi vzpomínku na loňskou a předloňskou jízdu ve vozíku. Celkem nic nenamítá a nastupuje,
vystupuje a nechá se táhnout jako starý cyklocestovatelský psí mazák. V červnu si víkendové ježdění s vozíkem ještě zopakujeme na víkendu
v Českém ráji, tradičním srazu organizovaném Sport Arsenalem a Cykloknihami. Myslíme, že Ernest je na nadcházející hlavní cykloturistickou
sezónu 2009 připraven dokonale – a všichni se už těšíme.
Červen 2009 MINI-CESTA – VIA ROMANA
Putujeme tři dny po Římské stezce. Na stezce Via Romana, která se nachází na německo-nizozemském pomezí u Rýna mezi městy Xanten a Nijmegen,
jsme našlapali 232km a nemělo to chybu – okružní tematická cyklostezka je doplněna řadou naučných info-tabulí, perfektním muzeem, hromadou římských
vykopávek i zrestaurovaných staveb a z cyklistického hlediska též vhodným profilem a zázemím pro pohodovou cykloturistiku.
Červenec 2009
Je nám jasné, že až v půlce srpna odprůvodcujeme poslední letošní zájezd pro CK Kudrna, budeme muset někam vyrazit sami. Volání dálek sílí každým dnem.
21.8.
Ernest je od rána jako na trní. Ví, že se něco chystá.
VELKÁ CESTA 2009 – ŠVÝCARSKO
22.8.
V 01:30 v noci je konečně vše sbaleno, naloženo a můžeme vyrazit. Vrčounem s nevrčouny na nosiči ubíhá cesta kosmickou rychlostí. V 9:30 se
za silného deště procházíme na břehu Rýna ve Vaduzu. V 11:30 jsme v cíli na břehu Curyšského jezera u našich kámošů Beaty, Honzy a Honzíka.
Protože i odpoledne pořád leje a okolní kopce jsou stále schované v mracích, celkem snadno se necháváme přemluvit, abychom zůstali do dalšího dne.
23.-24.8.
Krásný horký letní den, po včerejším dešti ani památky. Najíždíme na trasu č.9 a od Curyšského jezera se škrábeme přes kopce směrem na Lucern. Cestou nás
zve cyklista Mathias k sobě domů na kafe, dalších několik cyklistů nám starostlivě radí kudy kam – tu je zkratka, tu je menší kopec, tu mírnější
sklon stoupání, tedy věci, které z mapy nevyčteme, na ukazatelích se nepíšou, znají je zkrátka jen místní borci. A s tím, že by Švýcaři byli
studení čumáci, hned po prvních minutách, nemůžeme souhlasit. Přes Einsiedeln (klášter, poutní místo) a Zug dojíždíme do Lucernu. Slavný dřevěný most
Kappelbrücke nezklamal. Městské hradby jsou ale bohužel v rekonstrukci, schované v lešení a zabalené do zelených hadrů. Je vedro k padnutí,
a tak raději z města prcháme vykoupat se do jezera Alpnachersee. Ernestovi však ani fantastická švýcarská jezera nedodala odvahu pokusit se plavat.
A tak když míček skončí příliš daleko od břehu, aportuje ho páníček nebo panička... Kromě krásného koupání se u zdejších jezer také výborně stanuje.
25.-26.8.
Za 5,50 CHF si kupujeme každý registrační známku, která je ve Švýcarsku pro cyklisty povinná, je to něco na způsob povinného ručení jako známe
u automobilů. Pokračujeme přes Brünigpass (1007m), vodopád Reichenbach u Meiringenu a historické městečko Spiez, kde nás večer chytá
pořádná bouřka a krupobití, naštěstí tu mají podloubí, kde trčíme asi dvě hodiny. Přes Saanenmöser (1279m) dojíždíme do Gstaadu, jednoho
z nejsnobštějších švýcarských středisek. Přes Gruyéres, kde se vyrábí proslulý sýr podobný ementálu, a kolem spousty hradů se dostáváme před Vevey.
Opouštíme trasu 9 a napojujeme se na 1. Nocujeme přímo u hlavní silnice za náspem, mezi ostružiním a kopřivami...
27.-29.8.
Nádherná cyklostezka přímo podél Ženevského jezera, kde si připadáme jak ve Středomoří, nás vede přes Montreux ke středověkému hradu Chillon. Údolím Rhony
(zpočátku široké údolí a několik čoudících fabrik, později se údolí zužuje a jižní svahy pokrývají vinice) přes St Maurice (jeskyně se 77m vysokým
vodopádem) a Martigny (římský amfiteátr) dojíždíme do Sionu (2 pěkné hrady a navíc tu jsme v ten nejsprávnější čas – zrovna jsou v ulicích
trhy). Blížíme se k Furkapassu. V den, kdy máme průsmyk přejet, skončilo krásné počasí... mlha a déšť nás zastavují 19km od průsmyku. Dneska
to nemá cenu, chceme tam nahoře něco vidět – protože jsme v civilizaci, nacházejí nám v informacích předpověď na další dny: sluníčko, teplo,
žádné mraky... Je rozhodnuto, ordinujeme si půlden odpočinku. Spíme v 1350mn.m. a v noci je šílená kosa. Po dlouhé době nocujeme v kempu,
ve Švýcarsku je ale zcela oficiálně povoleno stanování na divoko ve volné přírodě.
30.8.
Udělali jsme dobře, že jsme se včera nikam nehnali, ráno je sice zima, všude jinovatka, ale je modré nebe. Čeká nás nějakých 1070m převýšení na 19km.
Ernest to celé zvládá bravurně na vodítku vedle kola. Už je to holt zkušený, ostřílený cestovatel a cyklista. 2429mn.m. ve Furkapasu je Ernestův nový
výškový rekord. A my takhle vysoko na kole v Evropě také ještě vlastně nebyli. Odměna je v podobě rösti, švýcarského národního jídla (tak trochu
na způsob našich francouzských brambor), a následného sjezdu do Andermattu – obojí nemá chybu. V závěru nás však trošku brzdí protivítr, a tak i
z kopce musíme šlapat.
31.8.-2.9.
Další průsmyk nad 2000m Oberalppass (2044m), převýšení z Andermattu 600m snad však ani nestojí za řeč. Sjezd je opět úžasný a dlouhý. Zastavujeme
v Disentis v benediktinském klášteru a pak zase hurá dolů po proudu Rýna až do Bonanduza. Pravda, při objezdu jedné soutěsky cestou po proudu
Rýna to bylo hoooodně do kopce, docela jsme si hrábli, ale ty výhledy na skalnaté okolí Rýna, nebo přesněji Předního Ryna (Vorderrhien)! Ernest si užívá
probíhačku v lesích, které nás provázejí velkou část trasy. Od Předního Rýna se odpojujeme a proti proudu Zadního Rýna (Hinterrhein) zase začínáme
stoupat. Divoká skalní soutěska Via Mala, stará obchodní a pašerácká stezka a městečko Splügen nás zdržují – fakt stojí za trošku delší očumování!
Průsmyk San Bernardino (2065m) nás vítá zimou, zamračenou oblohou a krajinou tolik připomínající Island. Ernest má v průsmyku v nohách
40km. Při 50km dlouhém sjezdu spí ve vozíku a nic ho nedokáže vyrušit – ani serpentiny, ani drncání. Bellinzona a její 3 hrady (na seznamu památek
chráněných UNESCO) nám zabírají celé dopoledne. Údolím Ticina začínáme stoupat do průsmyku St Gothard. Celý den je vedro a večer začíná lejt.
Předpověď nevěstí nic dobrého, příštích několik dní asi moc vrcholků Alp neuvidíme. Nocujeme v ubytovně u staré Italky a kupodivu domluva vůbec
nevázne, ona na nás italsky, my na ní španělsky a celkem si rozumíme. To s Francouzi i francouzsky mluvícími Švýcary je to mnohem horší.
3.-4.9.
Dva dny je mlha a déšť, v průsmyku St Gotthard (2108m) sněží... No nic, letos si to odpustíme. Sedáme na vlak a přesouváme se dál Svatogotthardským
tunelem, který je 15 kmdlouhý. Ten kousek cesty po kolejích je tak rychlých, že se ani ve vlaku nestačíme rozkoukat (ale čistoty švýcarského vagonu jsme
si tedy všimli!) a už vystupujeme. (Vlaková story: Při nakládce kol jsme způsobili asi minutové zpoždění vlaku, což průvodčí těžko rozdýchával, a pak nás
raději posadil do první třídy, abychom byli pod dohledem hned vedle nákladního vagónu s našimi koly a vystupování se tak urychlilo – další zpoždění
nemohl riskovat. Nutno dodat, že mezi těmi dvěma zastávkami to vlak valil jak o život a minutovou ztrátu dohnal, jakákoliv zpoždění jsou pro
švýcarské dráhy naprosto nepřípustná.)
Gotthardpass pro nás tedy v létě 2009 zůstal zahalen tajemstvím. Z Göschenenu sjíždíme k jezeru Vierwaldstättersee, sluníčko se střídá
s deštěm... Lodí i s koly se plavíme k louce Rütli, památnému a v dějinách země významnému místu. V roce 1291 si tu tři kantony
přísahaly věrnost a nezávislost na Habsburcích a tak bylo založeno Švýcarsko. Všechno se tu ale přestavuje, rozšiřuje, upravuje, a tak klid, který by si
tu člověk představoval, ruší sbíječka a bagr... Přes Lucern míříme na sever do Basileje. I další den je zataženo a chytlo nás i několik vydatných
přeháněk. Před Basilejí se Michalovi vytrhla kvůli prasklému šroubu zadní brzda. V servisu však dali všechno za chvilku (a za 30 euro) do pořádku
a tak už zase nemusí Michal dobržďovat s těžkým Ernestem ve vozíku podrážkou…
5.-9.9.
Po trase č.7 projíždíme pohořím švýcarské Jury. Celá trasa je hodně kopcovitá, podruhé nás zavádí k Ženevskému jezeru. Etapy na „sedmičce“ patří
k nejhezčím hned po těch alpských. Kopírujeme hranici s Francií (a na pár kilometrů se u Francouzů i ocitáme). Středověké městečko
St Ursanne působí v horkém letním dni skutečně jako kulisa historického filmu. Často volně se pasoucí krávy a koně v Ernestovi stále vzbuzují
hrůzu. Radši se před nimi jde vždycky dobrovolně ukrýt do vozíku. Nejvyšším kopcem na trase je Les Amburnex (1307m). Z vrcholu hřebene je skvělý
výhled na rovinu rozprostírající se kolem jezera Neuchatel. („Parádní dlouhý sjezd jsem si užila jen z poloviny, protože se mi do osmikolečka zamotal
háček s vytahanou gumou od brašny, a tak jsem musela pěšky seběhnout asi 2km k Michalovi, který mi kolo po chvíli zase zprovoznil.“) Nocujeme
přímo u Ženevského jezera. Výhled na Mt Blanc přímo ze dveří stanu je nezapomenutelný. Následuje prohlídka Ženevy a cesta po francouzské straně
Ženevského jezera a pak přes jezero lodí přímo do Lausanne.
10.9.
V muzeu olympijských her v Lausanne trávíme každý půl dne. Jdeme na střídačku, ten druhý se věnuje Ernestovi. Ernest si místo muzea užívá procházky
a koupání (nikoliv plavání) v jezeře. Podíval se i do starého centra Lausanne, které je na šíleném kopci nad jezerem.
11.9.
Zvláštní počasí. Mlha, teplo a silný severovýchodní vítr, tedy protivítr. Šnečím tempem se suneme v rovinách kolem jezera Neuchatel. Vlny tu jsou jak
na moři, příznivci windsurfingu a kiteboardingu zaplnili jezero. A co Ernest? No dneska nám připravil asi 20 perných minut. Při obhlídce lesa a
vybírání místa na stan najednou náš pejsánek zmizel. Voláme, pískáme, hledáme, chodíme po lese, pak už i jezdíme na kole... Ernest pořád nikde. Konečně
vzdálené cinkání zvonečku a Ernest si to k nám pomalu šine. V tlamě nese asi dvoukilovou flákotu hovězího masa. Kde to šlohnul? Doufejme, že ne
někomu přímo z grilu. Při bližším ohledání je maso dost jetý, takže ho asi opravdu jen někde našel. Protože ale není zvyklý na syrové maso, přinesl
ho nám. Hodný pejsek. Sám se nacpal něčím jiným, ale čím, to nám neřekl. K večeři si dal jen asi dvě granule a od plné misky odkráčel spát do vozíku.
Všechno se ale naštěstí obešlo bez jakýchkoliv dalších následků. Ernest se prostě jen někde dobře najedl.
12.-14.9.
Rovinatou krajinou zvanou Mittelland a označovanou jako sýpka Švýcarska se dostáváme do Bernu (místní orloj nás dost rozesmál, to ten náš pražský je proti
tomu velkolepá show), poté podél řeky Aare do Badenu. Za tmy dojíždíme do Curychu. Plán, že zůstaneme někde u řeky, nevyšel. Z Badenu se totiž
táhne souvislá zástavba až do Curychu a po divoké přírodě ani památky. Nocujeme v ubytovně na kraji města. Po prohlídce Curychu dojíždíme do Lachenu.
Držíme se cyklostezky, která se klikatí po kopcích nad severním břehem jezera. Po rovině přímo podél jezera vede jen hlavní silnice s cyklopruhem,
ale Ernest by tam nemohl běžet.
A tady v Lachenu u našich kamarádů končí letošní velká cesta. A závěr? Švýcarsko můžeme jen a jen doporučit. Stezky jsou perfektně značené, stanovat se dá
skoro kdekoliv, země je to velmi krásná, čistá (někdy až sterilní) a bezpečná a s pověstnou švýcarskou drahotou to není tak hrozné, pokud se kupují
potraviny v supermarketech, používá vlastní vařič a neutrácí se příliš často za noclehy i stravu v restauracích.
Postupně jsme tedy letos projeli všech 9 švýcarských celostátních cyklotras, některé důkladně, některé jsme doprojeli, neboť jsme jejich části již
znali z několika minulých cest, jen maličkou část kilometrů jsme si nechali na někdy příště (jsou to jen takové paběrky) a naopak: některá místa
jsme při křížení tras navštívili hned dvakrát. Celkem jsme po Švýcarsku za 23 dní našlapali 1716km.
MINI-CESTA – JIH ČERNÉHO LESA
16.9.-19.9.
Do prvních po-letních povinností doma nám ale zbývá pár dní a odjíždět hned do ČR se nám vůbec nechce. Dochází tedy na prodloužení v podobě
mini-expedice vedoucí po okružní cyklotrase v jižní části Černého lesa, kde je vyznačená cyklotrasa Südschwarzwald-Radweg. Plán máme dokonalý –
projedeme se částečně podél řeky Rýn a částečně v kopcích Černého lesa, trasa slibuje náramné třídenní dobrodružství. A realita? Začínající podzim
nám náš elán od počátku hatil – předpověď počasí byla taková nijaká – ale to bude OK, říkali jsme si. Stezku jsme projeli celou, najeli jsme v tom
marastu 269km, ale kvůli dešti a mlze se celá cesta protáhla na čtyři dny.
Dojeli jsme okruh s pocitem, že to nebylo ono, takže se sem někdy budeme muset vrátit – motivací nám je alespoň to málo, co nám ten nečas umožnil vidět,
a také vzpomínky na rok 2000, kdy jsme Schwarzwald projížděli prvně a kochali se a kochali, neb svítilo sluníčko a bylo azuro. Tak zas někdy příště,
Černý lese!
