| ÚNOR
|
- rozhodujeme se pro absolvování cesty do USA. Má to takový prozaický důvod.
Kdybychom se náhodou na podzim vzali, Lucka by musela z důvodu změny příjmení žádat o nový pas,
tím pádem by přišla o americké vízum a musela by o něj znovu žádat – kdo to někdy zkusil, pochopí,
že takové martyrium na úřednické stezce už nikdy nechceme zažít.
|
| BŘEZEN
|
- plánovaná trasa dostává finální podobu, stále ještě nevíme, kterým směrem
ale pojedeme. Zda San Francisco-Phoenix či opačně. Je to celkem jedno: vítr bude vždy určitě proti,
vedro nás nemine tak či tak, nadmořské výšky nad 4000 metrů budou zrádné zrovna tak. Avšak je to
důležité při zařizování letenky. Momentálně to vypadá na start od slavného mostu Golden Gate.
|
| DUBEN
|
- kompletujeme seznam věcí a zároveň zahajujeme jednání s budoucími
partnery, tj. s dodavateli vybavení, jednáme o podpoře i s médii.
|
| KVĚTEN
|
- s blížícím se startem stoupá startovní horečka: zase zakusíme onu nádhernou Svobodu, kterou
pozná snad jen člověk vydávající se volně, nezávisle do blízkých či dalekých končin, člověk, který není svázán nějakými povinnostmi,
nedělá to, co nechce, dělá jen to, co uzná za vhodné, za potřebné, aby mohl být skutečně svobodný. Kdo kdy někam vyrazil s brašnami,
ví, o čem tu píšeme.
Uzavíráme jednání s několika firmami, které nám opět nezištně poskytnou pomoc, my pro ně na oplátku vykonáme práci, kterou ale máme
samozřejmě rádi, neb je to náš koníček...nic není zadarmo. Podrobněji v rubrice PARTNEŘI.
Co tak ještě před cestou děláme? Jednáme a zařizujeme – ze všeho vyplývají: staronoví partneři i úplně noví partneři, obnovené dohody
s mediálními partnery, dohoda s novým, cestovatelským časopisem, připravujeme tento web k oficiálnímu spuštění.
Mezitím si odskakujeme promítnout obrázky a vyprávět do Stockholmu, pozvání krajanů nešlo odmítnout – nejen ti ve Švédsku nám po tři
léta cesty kolem světa významně pomáhali.
Posledních pár týdnů bude hodně hektických, jak už to před startem expedic bývá, na trénink nezbývá moc času, ale po pár dnech
šlapání se, jako vždy, obvyklá kondice zase dostaví.
|
| ČERVEN
|
- 1.6. - dnes je přesně rok a měsíc od dojezdu do cíle minulé velké cesty. Uteklo to jako voda.
- 4.6. - je přesně 400. den od dojezdu do cíle minulé velké cesty – pěkné kulaté číslo pro začátek další expedice. Na letiště
v Ruzyni přijedeme kolem poledního na nový terminál Sever 2. Budeme se pohybovat v okolí přepážek KLM
(to pro případ, že by nám chtěl někdo přijet zamávat). Odpoledne odletíme do Amsterdamu a další den dopoledne budeme pokračovat
do San Franciska (přes Philadelphii).
- 5.6. bychom v 19:02 místního času měli přistát v San Francisku – v místě startu naší další cesty, tentokrát jsme ji nazvali
poeticky: Na hliníkovém oři Divokým západem.
Večer místního času přilétáme do San Franciska. Imigrační i celní kontrolu máme za sebou ve Philadelphii, v SF už žádný úředník
neotravuje a my jen netrpělivě čekáme na krabice s našimi koly. Máme je a můžeme k našim kamarádům, Pavle a Larrymu,
kde budeme krabice vybalovat a kola skládat. Po příjezdu do domu v San Rafael jsme dost utahaní, u zelňačky usínáme...
- 6.6. ráno vybalujeme kola a zjišťujeme, že jsou v naprostém pořádku, tři lety jim neuškodily. Odpoledne jedeme na testovací
okruh kolem San Rafael: 30km - ve vedru, mezi eukalypty, podél moře - naživo nasáváme vůni dálek. Už se nemůžeme dočkat,
až vyrazíme na východ. Zatím jsme ale dost unaveni a tak využijeme ještě další den k aklimatizaci
(a k návštěvě centra San Franciska).
- 9.6. ostrý start cesty probíhá za mostem San Rafael-Richmond. První den se projevilo zimní
natrénování - 166km.
- 12.6. přijíždíme k národnímu parku Yosemite. Před usnutím si vyprávíme, jestli to, co zítra uvidíme,
nebude zas taková ta americká bublina, jestli ti Amíci nepřehánějí, když o tomto NP čteme
jen samé superlativy.
- 13.6. NEKECAJÍ, nepřehánějí. NP Yosemite je fakt nádherný. Hlavni údolí je něco, co hned tak člověk
neuvidí (a to už jsme toho viděli hodně). Vodopády, skály, řeka, potoky, lesy, vrcholky se
sněhem...v takové kombinaci, že člověk nestačí žasnout. Potkáváme Lenku, Jožku a malou
Terezku z Georgie, kteří tu jsou na dovolené autem a berou nás autem na vyhlídku, kterou jsme my
na kole vynechali, neboť, když jsme jeli kolem, byli jsme nad mraky a nic bychom dole v údolí neviděli
a ony ty mraky mezitím vystoupaly výš, takže k večeru už z vyhlídky výhled nádherný.
Noc jsme strávili v jednom kempu NP, který byl ale plný, nicméně jsme se tam drze vetřeli,
nedbaje přidělených metrů čtverečních na stan (a stejně nejbližší sousedi byli 20 metrů vedle...).
- 14.6. opouštíme NP Yosemite. Silnice přes plánované sedlo Tioga je stále zavřena kvůli sněhu, takže
musíme na sever, čímž se nám cesta o několik dnů i mil prodlouží.
- 16.6. přejíždíme sedlo Sonora. 26%-ní stoupání se fakt nedá vyjet, tlačíme. 2935 metrů nad mořem ukazuje
GPS-ka. Nahoře je sníh, chladíme se koulováním, je vedro. Sonora Pass je nejstrmější sedlo v pohoří
Sierra Nevada. Dolů je to taky záhul...
- 17.6. dostáváme se na úpatí Sierra Nevady, kocháme se u jezera Mono Lake - dnes jsme opět
zvládli 100 mil: hlavně díky 20km dlouhému sjezdu z 2400 metrů na 1200 metrů do města Bishop,
kde jsme prvně od startu u počítače a tak jsme mohli napsat tyto první dojmy. Čeká nás
nyní Údolí Smrti a poté Las Vegas. Vše funguje, my jsme v pohodě, kola jsou v pohodě.
- 19.6. přijíždíme k hranici Údolí smrti. Nejprve musíme sjet do údolí Panamint. Asi tak nějak
si představujeme cestu do pekla: červenočerné skály, sjíždíme z výšky 1500m na 20km na výšku
700 a s každým klesnutým metrem stoupá teplota. Dole je jako v troubě: teploměr ve stínu
budovy hostince (a pumpy a motelu) ukazuje 45 stupňů.
- 20.6. přejíždíme další 1500m sedlo a konečně sjíždíme do Údolí smrti na nulu, resp. pod úroveň moře
cca 70 metrů. Ve středisku Furnace Creek je 49 ve stínu, na slunci žádné teploměry nemají...
přežít se dá jedině v klimatizované budově. V noci klesá teplota asi na 35 stupňů.
- 21.6. jedeme bez brašen k místu Badwater - nejnižší místo západní polokoule leží minus 87m pod
mořem. Je tu solné jezero a pěkná cesta zpátky přes poetické místo nazvané Malířova paleta, nádherné
liparitové skály.
- 22.6 opouštíme v 4:30 Údolí smrti a hned jak začínáme stoupat citelně vnímáme klesající teplotu.
700m nad mořem je jen lehce nad 40 stupňů.
- 23.6. přijíždíme do Las Vegas - města gamblerů. Večer sledujeme cvrkot a hukot v kasinech, lidí,
kteří tu během pár minut, resp. otočení kola rulety prohrají (drtivá většina) stovky dolarů, je tu
neskutečně moc.
- 25.6. po dni volna (máme najeto přes 1500km) opouštíme Las Vegas a směřujeme k přehradě na řece
Colorado - Hoover Dam a pak dál směrem do NP Zion.
- 28.6. přijíždíme do NP Zion. Stavíme stan v kempu, náhodou je volno a podnikáme první krátkou pěší túru
ke Smaragdovým jezírkům.
- 29.6. vyrážíme na kolech na sever, na konec silnice v kaňonu. Cestou zastavujeme v několika místech
a opět děláme pěší výšlapy. Ten nejdrsnější se jmenuje Angel's Landing. Což je kilometrové převýšení,
po řetězech, končí se na skále nad kaňonem.
Zion je nádherný, strmé červené skály, zeleň, řeka.
|
| ČERVENEC
|
- 3.7. přijíždíme k NP Bryce Canyon. Těsně před parkem je u pumpy puštěna TV s fotbalem, a tak
Michal vidí asi půl hodiny zápasu Francie-Brazílie. Celé je to k nevíře, protože tady fotbal nikoho
nebere, nikdo o tom neví, nikdo o tom nemluví, výjimkou jsou cizinci.
- 4.7. celodenní pěší tůra po NP, chrochtáme blahem nad krásnou přírodou. Zde hlavní roli hrají pískovcové
skály, oranžovobílorůžovočervené, zvané "hoodoo". Podle indiánské legendy jsou tyto skalní útvary
(většinou sloupy) zakletí zlí lidé, kteří tuto oblast před dávnými věky obývali. Fakt ty sloupy jako lidi
vypadají, většina má zřetelný obličej...
- 5.7. jedeme na konec silnice do lůna NP, nalehko na otočku. Ochladilo se. V noci spíme ve spacákách,
jsme 7000 stop vysoko (přes 2000m).
- 6.7. projíždíme další z NP ve státě Utah - Capitol Reef. Opět chrochtáme blahem nad krásnou přírodou.
Spíme v kempu, přímo v NP, kde si každý může v sadu natrhat (zdarma) ovoce, kolik sní
(sady tu zbyly po prvních farmářích z konce 19.století a dnes je opečovává správa NP).
- 10.-11.7. jedeme národním parkem Arches. A cestou opět podnikáme kratší či delší pěší výšlapy.
Arches = oblouky v pískovcových skalách. Díky erozi za tuto podívanou!
- 12.7. právě jsme se vrátili z výletu a ozýváme se z knihovny, kde je internet zdarma. Také se
ozýváme teprve nyní, protože naposledy jsme byli ve městě 27.6.
Je úžasné, jaký tu je prostor, jaký tu má příroda prostor a jak málo lidí tu žije. Teď jsme tedy
v Moab - na úpatí NP Arches. Z výletu, který jsme měli na mysli - tak to byla ta nejdrsnější
drsňárna, co jsme kdy na kole zažili. Jeli jsme se projet na jednu z mnoha zdejších bikových tras,
nepíšeme cyklostezek, protože to žádné stezky nejsou. Trasa, kterou jsme jeli, se počítá vůbec
k prvopočátkům mountainbikingu a její historie sahá už na konec 60.let 20.století.
Říkají ji Slickrock Trail. Tedy "Stezka po hladké skále". A je to 17km po skutečně hladké skále,
nahoru dolů, občas se projede pískem, dole je hluboko v údolí řeka Colorado a jsou vidět obrysy
NP Arches... Když nám došla voda, přestala to být sranda... Ale město je naštěstí blízko.
Teď už konečně na pár dnů opustíme vedra, mělo by se ochladit, protože nás čeká přejezd do státu Colorado,
kde budou hlavní dominantou Skalisté hory, pohrabeme se přes 4000 metrů vysoko. Takže zas někdy
se ozveme, až potkáme nějaké město. Pravděpodobně to bude Denver.
- 13.7. opouštíme Moab a kaňonem řeky Colorado míříme proti jejímu proudu
směr Skalisté hory.
- 14.7. jsme v podhůří...
- 15.7. první pořádné sedlo má cca 2600 metrů.
- 16.7. projíždíme zimním střediskem Aspen, míjíme mj. ranč Ringo Stara,
potkáváme zástupce smetánky, která se tu v létě předvádí v nejrychlejších (a
nejluxusnějších vozech, co jezdí po silnicích), prostě jsme v nejdražším
(nejprestižnějším) horském středisku, no ale mají tu bezvadně dlouhou (50km)
cyklostezku.
- 17.7. přejíždíme další sedlo, přes 3500 metrů...
- 18.7. vyjíždíme z městečka Leadville, což je nejvyšší město v USA, leží těsně nad 3000 metry
nad mořem. Začínáme stoupat do sedla Mosquito Pass, což je zase nejvýše průjezdné sedlo Severní
Ameriky (alespoň to všichni tvrdí). Čeká nás deset kilometrů jízdy po prašné cestě, je normálně sjízdná
jen pro auta s pohonem všech kol.
Zpočátku jedeme, stoupání není nikterak drastické, ovšem pak začíná přituhovat: posledních šest-sedm kiláků
už jdeme spíše pěšky, resp. se škrabeme vzhůru do oblak. Po třech hodinách jsme v sedle,
13185 stop nad mořem (tedy něco malinko nad 4000 metrů).
Rozhled na obě strany úžasný a cesta dolů ještě úžasnější, s brašnami poskakujeme po balvanech, ale
nakonec jsme dole.
- 19.7. dostáváme se k národnímu parku Rocky Mountains (Skalisté hory),
poslední dva dny potkáváme dost protijedoucích cykloturistů natěžko, jsme totiž
na jedné z doporučovaných tras napříč USA, jezdí se od Pacifiku k Atlantiku.
Zítra nás čeká další z "nej-", tentokráte nejkrásnější horská silnice vedoucí
napříč národním parkem směrem k Denveru.
- 20.7. šlapeme po silnici s názvem Trail Ridge Road – vede napříč národním parkem Skalisté hory
a Amíci o ní říkají, že to je nejvyšší průjezdná asfaltová silnice v Severní Americe.
Dostáváme se nad 12000 stop, tj. nad 3660 metrů nad mořem. Výhledy na hory – parádní!
Potkáváme hodně jelenů a svišťů. 40tikilometrový sjezd na 2200m stál za tu předchozí dřinu.
- 21.7. zničili jsme své chodící svaly na pěší túře po Skalistých horách v okolí Bear Lake
– za den jsme ušli to, co se normálně chodí dva dny…ale opět to stálo za to.
- 22.7. po východní části Skalistých hor míříme na jih.
- 26.7. vyjíždíme na Mt.Evans – 4300m plus nějaké drobné vysokou horu – asfaltka vedoucí na vrchol je
nejvyšší asfaltovou silnicí v Severní Americe (oni si potrpí na ta svoje NEJ-). Do kopce to bylo
necelých 50km, převýšení přes 2000m.
Cestou z kopce potkáváme cyklistu Stana, který nás na noc pozval k sobě, a protože má doma počítač
s netem, můžeme psát tyto řádky… Nyní míříme směr národní park Mesa Verde, od kterého nás dělí
ještě mnoho kopců a sedel Skalistých hor.
- 28.7. přijíždíme do vesničky Fairplay a den končíme opět u coloradského
cyklisty, tentokrát je to Larry. Žena mu kamsi na pár dní odjela, pozval nás na
noc domů - chodí jim sem poslední dobou v noci medvěd...
- 29.7. přibližujeme se k dalšímu velkému sedlu... cesta z Buena Vista do
Cottonwood Pass je vyasfaltovaná. Spíme 10 mil pod vrcholem.
- 30.7. přejíždíme Cottonwood Pass (má 12126 stop, takže opět jsme nad 3600m)
. Cesta dolu vyasfaltovaná není, drncáme, prašná cesta je ale celkem slušná.
Večer se na nás v městečku Gunnison spustila pěkná průtrž. Bouřky a slejváky
jsou v této hornaté časti Colorada celkem pravidelné, každé odpoledne...
snažíme se už tou dobou být pod stanem, ale občas to holt nevyjde.
- 31.7. hned po ránu proti nám naložený kolega, jede od moře k moři. Ve
stoupání do dalšího sedla proti nám frčí velká skupina cyklistů, kteří u toho
šlapání leží, asi nějaký zájezd lehokolistů (nemají brašny).
Při svačině sedíme
na kraji silnice a pozorujeme v dálce na mýtině mývala, když zpozoroval on nás,
raději si přenesl mladé do bezpečnější vzdálenosti. Odpoledne jsme opět málem
nezmokli, chybělo nám 5km ke kempu v Lake City.
|
| SRPEN
|
- 1.8. Lake City je turistické městečko ležící pod dalším ze sedel, které
chceme překonat. Cesta do Cinnamon Pass (12640 stop) je prašná, v závěru hodně
drncavá, sjízdná jen pro auta s pohonem všech kol, tedy něco jako Mosquito Pass,
ale stoupání není tak prudké a balvany na cestě nejsou tak velké, takže se to
dá celkem celé vyjet až na vrchol, jenže pár km před sedlem přichází bouřka a
tou jsme elán a energii na úporné šlapání ztratili - chvíli stojíme, chvíli
jdeme, naštěstí déšť v zápětí ustává a my můžeme opět do sedel a dojet ty dva
kiláky k vrcholu, než se tak stalo, jsme kompletně usušení.
Sjezd je hodně
dramatický, někteří automobilisté (s tím pohonem všech čtyr kol) se nechtějí
nechat předjet... V Silvertonu, hornickém městečku na druhé straně hor, jsme
narazili na plné kempy, místečko na nás maličký stan se prostě nenajde,
posílají nás 5 mil do kopce, kde je tábořiště u jezera. Naštěstí to je naší
cestou, takže neprotestujeme (moc).
- 2.8. přejíždíme Molas Pass a Coal Bank Pass, oba nad 3000m. Stala se v obou
sedlech zajímavá věc - blížíme se k vrcholu prvního sedla, hned po ránu je
zataženo, jsme 100m od vrcholu a začíná lejt, schováváme se na záchodech na
parkovišti. Brzy přestává, vyrážíme dolů, pak znovu nahoru do druhého sedla
a... 100m od vrcholu začíná znovu lejt, schováváme se na záchodech na
parkovišti, tentokrát asi na dvě hodiny, ale nakonec taky přestalo a my mohli
vyrazit dolů. Sjíždíme téměř 40km, dojíždíme do městečka Durango, začíná lejt,
tentokrát se nemusíme schovávat na záchodech, ale jsme pod stříškou u supermarketu,
kde si nás všímá lehokolista a zve nás na noc k sobě.
- 3.8. krajina se pozvolna mění, dojíždíme k NP Mesa Verde, lesy a kopce
Skalistých hor máme definitivně za sebou, čekají nás nyní etapy v suché, horké
krajině.
- 4.8. krajina je sice suchá, ale bouřka s průtrží mračen, která nás chytá
při návratu z NP do kempu, stojí za to. Naštěstí jsme akorát dojížděli k tunelu,
tak jsme tam chvíli čekali, ale pak jsme si řekli, že to je zase jen voda...
NP Mesa Verde je prvním parkem, který tu navštěvujeme, jenž nebyl založen kvůli
přírodě, ale kvůli stavbám původních obyvatel. Především pak ty stavby, které
jsou zbudované pod skalními převisy, stojí za prohlídku a svým způsobem jsou
velmi unikátní (pochází z 12-14. století).
- 6.8. cestou vyprahlou pustinou, kde začínají opět převládat rudé skály a
rudá zem, se zastavujeme na celkem unikátním místě - Four Corners, Čtyři rohy,
tedy po našem třeba Čtyřmezí - stýkají se tu hranice čtyř států: Nového Mexika,
Arizony, Utahu a Colorada.
- 9.8. projíždíme Monument Valley... rudé skály různé šířky trčící k nebi...scenérie
velmi dobře známá z televize, filmů, obrázků, reklam. No musíme
konstatovat, že to je fakt bomba. Projíždíme indiánskou rezervací a nestačíme
žasnout nad tou nádherou. Před 20km douhou projížďkou sedíme šest hodin v info
centru a sledujeme proudy vody, které se valí z nebe...ale nakonec se čekání
vyplatilo.
- 13.8. dorážíme k ceduli Grand Canyon National Park a nemůžeme se dočkat, až
HO uvidíme. Kilometr za vstupní budkou HO vidíme. Velký kaňon je fakt VELKÝ.
Hloubka a šířka kanonu je fakt neskutečná. Jsme v devátém národním parku, v posledním...
- 15.8. sestupujeme pěšky na dno Velkého kaňonu. Vyrážíme už v šest hodin,
pozdější start by znamenal naší smrt, neboť dole u řeky je vedro jako v pekle.
Máme ale štěstí - jsou mraky - a tak až při cestě od řeky zpět nahoru
pociťujeme (naštěstí jen asi na hodinu), jaké to je v pekle.
Pak ale opět
přicházejí mraky s odpoledni bouřkou a my stojíme přes dvě hodiny v přístřešku,
necelé tři kilometry od hrany kaňonu.
Celá cesta dolů k řece Colorado a zpět
nám díky tomu dešti trvá 12 hodin, ušlapaná vzdálenost něco málo přes 25km,
převýšení z hrany kaňonu k řece 1400 metrů.
- 18.8. bez brašen podnikáme jednodenní výlet do okolí městečka Flagstaff,
cílem jsou sopky a krátery...
- 20.8. jsme o kousek jižněji a opět bez brašen podnikáme jednodenní výlet v okolí
Sedony, jsou tu rudé skály, kaňony, říčky...
- 24.8. dojíždíme po staré dostavníkové stezce do hlavního města Arizony.
Phoenix je cílem naši cesty. Tachometr ukazuje 5824km, projeli jsme devět
národních parků, viděli spoustu nádherné přírody, zažili příjemná setkaní s místními,
během necelých tří měsíců jsme neměli žádný technický problém ani s koly,
ani s výbavou, vše fungovalo perfektně. S dalšími, podrobnějšími
informacemi se už ozveme z domova.
Do Prahy přiletíme 31.8.
- 28.8. přijíždíme na letiště Sky Harbor ve Phoenixu. Je krátce po šesté večer, stále nad 40 stupňů,
ale my to vedro už moc nevnímáme, je to hodně nepříjemné, ale člověk si zvykne. Ovšem v klimatizovaných
prostorách motelového pokoje, supermarketů či právě letištní budovy je přeci jen příjemněji. Letadlo nám
letí až další den brzy ráno, nacházíme tichý kout a překonáváme noc – Lucka na alumatce na zemi, Michal
pololeže na sedačkách.
- 29.8. v pět se jdeme odbavit. Vše probíhá hladce – chtějí zaplatit 80 dolarů za každou krabici
s kolem, ale nakonec si přečetli (na naši radu) vlastní pravidla přepravy a museli uznat,
že nebudeme platit nic (US Airways přepravují kola zdarma jen na mezinárodních letech – my sice letěli
první let do Filadelfie, ale ta se jako nepočítá, protože cílová stanice je až Amsterdam). Vše probíhá
s americkými zubatými úsměvy a vtípky, všichni jsou v pohodě, i když kontrola u rentgenů
je velmi přísná, důkladná a nekompromisní. Asi jste slyšeli z/do USA žádné tekutiny, žádné gely, žádné
krémy ani zubní pasty... nic nesmí na palubu. Letadlo odlétá téměř na čas a vlivem příznivého větru
přistáváme téměř o hodinu dříve, což znamená, že budeme mít na přestup, protáhnutí koster apod. čtyři
hodiny. Ovšem vše je jinak.
V průběhu odpoledne začíná strašně pršet a přichází bouřka. Letiště přerušuje startovací provoz, neboť
do dráhy uhodil blesk a musí se hasit... přistávací dráha funguje a tak se na ploše hromadí letadla.
Naše letadlo bude zpožděno o hodinu – pak o další – pak ještě o jednu – mezitím si všímáme,
že se rejpou v jednom (ze dvou) motorů...nakonec to nevyrejpali, takže nám oznamují, že bude nutné
vyměnit letadlo. Kolotoč se roztáčí: protože je hodně letadel na ploše, nemůže být naše rozbité letadlo
odtlačeno od budovy, není kam ho šoupnout. Další desítky minut zpoždění. Vedle v sedačce relaxující
kapitán našeho letadla mezitím okolo čekajícím cestujícím vysvětluje, že naše nové letadlo jede
z hangáru, který je ovšem až za přistávací i startovací drahou, no a protože je na letišti opravdu
rušno, nemůže naše letadlo přejet ty dvě dráhy k naší budově, neboť neustále přistávají a startují
letadla, prý se čeká na mezeru... nakonec se vše zkoordinovalo a my nastoupili a odjeli od budovy a ještě
hodinu jeli po letišti ke startu, protože před námi bylo opravdu hodně nahromaděných letadel, která nemohla
kvůli té bouřce odletět. Když jsme po celkových šesti hodinách byli konečně připuštěni a letadlo se pak
vzneslo, hodně jsme si oddechli.
- 30.8. v Amsterdamu přistáváme ale jen se čtyřhodinovým zpožděním – kapitán nabral nad Atlantikem kratší
stopu a přidal hodně plynu. Vyzvedáváme si krabice s koly – ukončili jsme jeden let a další máme už
na jiné letence, takže nám zavazadle nemohou překládat automaticky. Krabice dostaly pěkně zabrat, jsou celé
promáčené, kvůli tomu filadelfskému dešti. Musíme koupit další lepící pásku a spravovat, neboť při každém
dotyku se vlhký karton protrhává.
- 31.8. další noc na letišti jsme přečkali na známém místě – spali jsme tam i při přeletu do Ameriky.
Ráno se jdeme odbavit, je pět hodin. Paní u přepážky se asi špatně vyspala, nedostala přidáno, manžel
jí také nedal, nebo nevíme co s ní bylo, pravda je ale taková, že vůbec prvně nám napařila doplatek
za nadváhu. Nikdy předtím (a že jsme s koly letěli už mnohokrát) jsme nemuseli nic platit, přestože
to třeba společnosti papírově vyžadovaly, nic jsme nikdy neplatili, ani za kola, ani za kila. Dnes máme
u každé krabice tři kila nad dvacetikilový limit. Šest kilo = 39 euro doplatek. Navíc – jsme
v Nizozemsku a letíme nizozemskou leteckou společností – se tady platí za kolo 40 euro.
Tj. musíme doplatit 119 euro!!! Přemlouváme, prosíme, ani argumenty, že z Prahy jsme nic
neplatili nepomáhají. Baba je čím dál arogantnější, přitom to v podstatě záleží jen na ní... nic
nepomáhá. Takže to byl náš druhý a poslední let s ká-el-em.
Přistáváme v Praze, dostáváme krabice s koly a protože jsou nějaké hodně jeté, otevíráme je ještě
na letišti – kola jsou trošku pomuchlaná. To se nám ještě nikdy také nestalo, vždycky jsme vše dostali
v takové podobě, v jaké jsme to odbavili... taky jedna zkušenost.
| ZÁŘÍ
|
- 1.9. vybalujeme doma kola a zjišťujeme, že jsou poničené obě přehazovačky, ráfky, výplet... no počkáme
s diagnózou až do servisu a pak se pokusíme získat náhradu škody, neb důvod, proč se za kola
u oné letecké společnosti platí – je to prý platba za pojištění.
Nádherná expedice skončila trošičku problémem, byli jsme naštvaní, no naštvaní je slabé slovo...ale vlastně
si už nezoufáme, jde jen o materiál, resp. peníze, mohlo se stát něco horšího... „Když nejde
o život, jde přeci o ho...“
- 6.9. odpoledne zjišťujeme, že (ani jeden z nás) nemáme pouzdro s brýlemi. Nejspíš jsme je zapomněli v kapsičce sedadla
při letu z Amsterdamu. Naše brýle Rudy Project Perception, které s námi na kole cestují už od dubna 2002, objely s námi
celou expedici kolem světa i tu letošní... Prostě ten poslední let byl za všechny prachy, člověk by se z toho fakt podělal.
| |