2003 / I

předcházející události
1.1. a je tu Novoroční ráno. Naplánovali jsme si samozřejmě Novoroční vyjížďku. Míříme směrem historické město Nikko, na vrcholu nejvyššího stoupání, 1003m, Lucka píchla přední kolo, první letošní defekt. Je zima, ale sníh není.



nejvyšší vrchol Novoroční vyjížďky - Lucka právě píchla
2.1. ráno je sněhová nadílka a stále padá. Se stoupající výškou přibývá sněhu na vozovce, jedeme v koloně aut do pěkného kopečka. Sjíždíme dolů pár km a u pumpy se dovídáme, že silnice, po které jedeme je na dalším kopci u tunelu zavřena. Tunel zazděný a dal to nejde, všechna auta kolem nás jezdí do okolních údolí lyžovat...
Pumpař radí zkratku. Opět stoupáme, až na 1035m. Všude plno sněhu, je to vedlejší, takže tu ale nejezdí moc aut.
Následuje noční sjezd. Lucka padá 3x a Michal je "vozembouch dne" s pěti pády. Je to něco, co nepřejeme nikomu! Jedete tmou, mrznete, kolem černé údolí, padá sníh, nefungují vám brzdy, protože jsou obalené ledem, přehazovačku nepotřebujete, ale nefunguje také... Nejhorší je, že nevíte, kam jedete, co bude, stavět v tomhle stan nás ani nenapadá.
Nakonec ale vše dobře dopadlo. Končíme v soukromém penzionku na tatami, paní domácí má sice oficiálně zavřeno, ale neodmítá nás.



v jukatě je příjemně
3.1. sníh a sníh. Zima. Jsme v Nikko, konečně. Jsou tu krásné chrámy.
4.1. není sníh a není moc zima.
5.1. blížíme se k sopce Fuji.
6.1. ráno je modré nebe! Po pár kilometrech ji vidíme. Fuji - 3776m, nejvyšší japonskou horu, sopku, tč. dřímající (naposledu buchla v r.1707). Objíždíme ji proti směru hodinových ručiček. Jedeme kolem jezer na severu, je to nádhera. Hlavně je teplo a nesněží.
7.1. dokončujeme okruh kolem sopky, zase se škrabeme někde kolem 1000m. Fuji je ráno trošku zahalená mráčky, ale odpoledne je opět krásně vidět. Přesouváme se k další zdejší přírodní oblasti - Hakone. Je tu krásné jezero Ashino a přes něj je vidět Fuji.



Michal pod sopkou Fuji
8.1. začínáme brutálním (zmrzlým) sjezdem a pak podél moře dojíždíme do Yokohamy, je kousek od Tokia. Zítra to dorazíme. Kvetou tu třešně. Sníh tu dávaj jen v televizi. Je přes deset stupňů.

PS: v televizi jsme zahlédli, jak u Nikko padaj laviny na auta jedoucí po "naší" silnici.
PS2: zdravotní bilance "zimních" vyjížděk - Lucka má asi menší omrzliny obou stehen.
9.1. dopoledne si prohlížíme moderní část Yokohamy, město 21.století. Ještě není hotové celé, ale ta největší atrakce již stojí - je to 296 metrů vysoký mrakodrap, nevyšší stavba v Japonsku, s vyhlídkou v 69.patře. Dostanete se na ní nejrychlejším výtahem na světě, tj. pojedete chviličku rychlostí 750 metrů za minutu, Lucka si před cestou vzala kinedryl. No a pak se kocháte pohledem na Yokohamu, Kawasaki, Tokio a jiná okolní města, v dálce vidíte hory, Fuji a přirozeně také moře, Yokohamský přístav a i tu Japonečku malou (z té 275timetrové výšky jsou ale všechny Japonečky malé :-))) ).
Je zajímavé, že budova má takové speciální vyrovnávací ukotvení, které vyvažuje výkyvy v případě - v Japonsku častých - zemětřesení. Po návštěvě vyhlídky se ještě projíždíme přilehlým parkem v bývalém přístavu, vše je tu krásně upraveno, všude se smí na kole.
Pak již míří naše řídítka směrem na sever a po pár kilometrech spíše k severovýchodu do hlavního města Japonska. Do Tokia se dostáváme hravě po hlavní silnici, je to z Yokohamy k české ambasádě přesně 35 kilometrů, takže i s těmi šesti v přístavním parku měřila naše poslední etapa na asijském kontinentě 41km. Tedy poslední etapa s brašnami, po městě se budeme přesouvat již "na lehko".
Musíme se především připravit na přelet do Austrálie, tj. najít solidní opravnu kol, kde nám odmontují všechny komponenty. Do Perthu si vezmeme v podstatě jen rámy, vidlice, řídítka, ráfky, sedla (na ty nedáme dopustit - jsou stále jako nová a naše zadky si na nic nestěžují - používáme sedla řady Body Geometry od Specialized, Lucka má přirozeně speciální model dámský).
No a také si povezeme dva fungl nové pláště od Rubeny (které vezeme od Ulánbátaru) a také ty dva, které máme již z Mongolska na předních kolech. Musíme také vyprat stan a spacáky a ostatní oblečení, vycídit ešus, dát vyvolat filmy, popsat negativy, odeslat nepotřebné mapy a jiné písemnosti do Prahy, napsat články do Cykloturistiky, abyste si mohli počíst více a podívat se na fotky. A také budeme trošku odpočívat, hlavně se trošku vyhřívat, protože na rozdíl od hornaté časti Japonska je tady u moře teploučko, i přes třináct stupňů.
Do Perthu odlétáme v 20:45 ve středu 15. a po deseti hodinách budeme na novém kontinentě. Takže další zpráva, nestane-li se něco neočekávaného, přijde od klokanů z jihozápadu Austrálie.
15.1. je dvacet patnáct (v ČR 12:15)a máme za sebou odletovou proceduru, nadváhu deset kg nám odpustili, kola jsou v jedné bedně papírové, balil to Michal a sedm japonců, vše dopadlo dobře, pak ještě máme odbavené dvě bedny od banánů a jednu trochu větší bednu, vše bez problému vzali a my tedy můžeme opustit Japonsko a těšit se do Austrálie. Za půl hoďky nám to odlétá, tak jdeme do letadla.
Japonsko končíme s 17191km.
Letadlo se odlepuje od země v 20:53. Let je pohodový, k jídlu si vybíráme naposledy japonskou večeři. Sedíme v 52.řadě, u okna Michal.
16.1. AUSTRÁLIE
spíme, ale víme, že v 1:35 přelétáváme rovník a na delší dobu se tedy ocitáme na jižní polokouli. Budí nás rozsvícením světel, mokrým horkým ručníkem na ksicht ve 4 hodiny ráno. Pak je snídaně. Opět si vybíráme japonskou.
Přistáváme sedm minut před šestou ráno. Pasová kontrola probíhá bez problému, pak si vyzvedáváme kola a tři bedny, sedl si k nám čuchací pejsek, paní psovodka říká, že určitě musíme mít nějaké jídlo, přesvědčujeme jí, že určitě žádné nemáme, ale že nám asi páchnou jídlem brašny, dává nám žlutou cedulku, celníci podle ní poznají, že nás mají prověřit důkladně. Máme ale jen žvejkačky a Colafit a to se smí.
Kola chtějí vidět také, ale máme je vypulírované, takže žádný problém, akorát naše věci ve dvou bednách od banánů se jim nelíbí. Musíme je přendat do jiných krabic, protože ani bedny od banánů se nesmí dovážet.
Prostě si tu jedinečnou faunu a flóru umějí ochránit. A pak již vycházíme z klimatizované haly celkem malého letiště do šílené výhně, dnes je v Perthu nejtepleji z celé Austrálie - plus 37.
Kola jsme si přivezli očesané od přehazovaček a měničů převodů, takže nejdříve je dopravujeme do servisu blízko kempu, kde jsme se usídlili. Budou hotové v úterý, takže ve středu vyrazíme směr Nullabor Plain a východní pobřeží.
20.1. Lucka si polévá omrzliny (omylen) vařící vodou, trefila se těsně nad, takže má omrzliny (hojí se) a nad tím puchýř.
22.1. v opravně vyzvedáváme perfektně seřízená a obnovená kola. Najíždíme tak prvních 22km po okolí.
Večer sledujeme před nákupním centrem takový nic moc ohýnek v buši na kopci. Po nákupu je ale ohýnek již moc moc veliký, létají tu čtyři helikoptéry a dvě letadla, je tam hodně majáčků hasičů, kropí se kropí, ale ohýnek stále roste, také proto, že fouká silný příznivý (pro oheň) východní vítr. V noci jsou vidět plameny i z kempu, ale severní větry tu nevanou, takže jsme v klidu... Ráno už nic nečoudí, sláva hasičům!!!
23.1. jedeme bez brašen na výlet k Indickému oceánu, vykoupeme se (žraloci tu prý nejsou  :-))), jen občas někomu ukousnou nohu :-( ), ale hlavně pak pojedeme již jen k východu, k Tichému oceánu. Nevíme, jak bude fungovat spojeni v buši a poušti, ale budeme se snažit podávat zprávy co nejčastěji.
  Něco ze západní Austrálie:   tourist centre   whats on   country wide   lonely planet   gateway
23.1. cesta k Indickému oceánu (i s koupáním) dopadla dobře. Jeli jsme 60km po stezce, zbytek po silnici nefrekventované. Celkem 104km. Večer balíme brašny.
24.1. vyrážíme již v sedm ráno, konečně s brašnami a směr východ. 70km jedeme buší, všude je vidět, že tu požáry opravdu nejsou vyjímkou, ale příroda se tu obdivuhodně brzy se vším vyrovnává. Dalších 60km jsou kolem samé oplocené pastviny se zažloutlou trávou a pasoucí se ovce. Bylo pod mrakem, přesto 28st.
25.-26.1. přesouváme se ke skále ve tvaru mořské lámající se vlny, tzv. Wave Rock. Je 15 metrů vysoká a asi 100m dlouhá, fakt monumentální skála (vlnu vydlabává po 2,3 mld. let voda a vítr).



Nebezpečí vzniku požáru - dnes velmi vysoké
27.1. šílené vedro 39 st.. Dojíždíme k polednímu po 132km k solnému jezeru Lake King. Solných jezer je v této části Austrálie poměrně hodně, teď v létě v žádném není voda, jen bílé bahnité dno pokryté solí.
28.1. a jsou tu... klokani, hadi, štíří, ještěrky, ještěři, lišky, orlové, papoušci (těch nejvíc) - a to jsme jen jeli po asfaltce. Ani do ZOO člověk nemusí. Akorát se nikdo z nich nechce nechat s náma vyfotit.



Lucie na E55 - 55km do Esperance
29.1. den s velkým D. Ráno jsme ale ještě netušili, co přijde. Normálně v 3:50 budíček, v 5:10 vyrážíme, ale co to? Teplota nestoupá, vítr není proti, ale z boku a chvílemi dokonce do zad. Hlavně ale není modré nebe!!!
V deset máme 85km, máme tu naplánováno zeptat se hostinskýho na postavení stanu u jeho benzínky s bufetem (tzv. Roadhouse) a skončit. Ale v takovém pěkném počasí je nám líto končit - jedeme dál. Chvílemi dokonce spadlo pár kapek. Jaká příjemná změna. No a večer máme na tacháči 191, nás absolutní rekord všech dob co jezdíme spolu na kole. Michal si dobrovolně ještě 8 přidává - v nejbližší sámošce musí koupit jídlo.
31.1. dojíždíme do městečka s tisícovkou obyvatel. Jmenuje se Norseman - je to pro nás počáteční bod naší následující australské štreky. Čeká nás polopoušť Nullarbor Plain - 1250km. Zatím máme po devíti dnech 1074km - bez defektů (celkově 18.265km). Dnes je poslední den devátého měsíce cesty.
...tak cau - jdeme se napajet jako velbloudi do ty polopouste... ozveme se za 14 dni az ji prejedeme...(jestli).
v tom snehu a marastu musi byt krasne v praze ne? jeste si to pamatujeme z japonska. a je to vzdycky chaldivy pocit na par mikrovterin, nez si uvedomis ten zar na helmu.
2.2. vyrážíme směr východ z Norseman. V 11 je již takové vedro, že stavíme na odpočívadle a oddechujeme pod stromy, kde je pouhých 39st. Na slunci je 52.
Odpoledne se zatahuje a obrací vítr, bude to do zad. Vyjíždíme, po pár kilákách se otáčíme a vidíme černé mraky, asi bude pršet, hurá ochladí nás to. Po pár kilákách dál cítíme kouř a spálené, za námi je žlutošedo. Všude dým a kouř, v silném větru kolem nás létají kousky spáleného dřeva. Nevíme, kde, ale někde se v nás bere síla ženoucí nás 35km rychlostí vpřed. Uháníme, jako když nám hoří za zadkem. Vlastně bez toho "jako".
Trošku sprchlo, po 50km přichází ona bouřka, blesky osvětlují již noční buš. Rudá zem, zelené eukalypty. Strach nás žene stále dál a dál, tím spíše, že už nejezdí žádná auta, ani z jedné strany. Bojíme se, že je silnice zavřena kvůli požáru, ale nakonec přeci jen něco projelo.
V dešti stavíme stan, oheň nás snad nedožene.
3.2. po 30km přijíždíme do prvního roadhousu (pumpa a služby pro motoristy i nemotoristy). Nabíráme vodu, kupujeme jídlo a míříme dal na východ. Takovýchto roadhousů je na těchto 1200km jedenáct, nejdelší vzdálenost je těsně pod 200km a nejkratší 12km.
Nullarbor
Australské město Perth je od zbytku země odděleno rozlehlými pustinami. Plošinu Nullarbor přetíná železnice, proslulá vůbec nejdelším naprosto rovným úsekem na světě- koleje zde tvoří přímku dlouhou 478 kilometrů.
(Reader´s Digest ILUSTROVANÝ ATLAS SVĚTA PRO NOVÉ STOLETÍ)

Je tam i nejdelší rovný úsek silnice v Austrálii a asi i na světě, měří 146.6km, není na něm žádný roadhouse a opravdu je bez zatáčky.



Michal najede na asfalt a zatočí až zítra
11.2. desátý den přijíždíme do městečka Ceduna. Máme to za sebou, ale Gobi byla horší. Tady je to celé po asfaltu, věděli jsme, kde přesně bude voda a jídlo, každou chvilku projelo kolem auto či kamion.
Viděli jsme spoustu klokanů rudých a šedých, emu, psů dingo, velbloudů, orlů, králíků, ještěrů a ještěrek.
Nullarbor je pojmenování z latiny a znamená "bez stromu" ale skutečný úsek bez stromu jen s nizoučkými keříčky je jen dvacetikilometrový (tj. ani ne dvě procenta!!!), většina té holé pustiny Nullarbor Plain se nachází severněji kolem železniční tratě.
Nyní máme po Austrálii 2316 km
12.2. dnes je tady v jižní Austrálii modré nebe, ale pro nás je zataženo. Dozvídáme se smutnou zprávu, ze zemřel patron naší cesty pan Jan Veselý. Pohled, který jsme pro něj měli napsaný, si již nikdy nepřečte, posíláme mu jej po nekonečných vodách jižních moři.
15.-18.2. přejíždíme poloostrov Eyre pojmenovaný po cestovateli a badateli, který to tu pěkně v 1.polovině 19.století prošmejdil (pěšky) a také jako první Evropan přešel Nullarbor (alespoň podle záznamu, 1840-41, za pět měsíců).
Cesta napříč severní častí polostrova vede v celé délce 480km z Ceduny do Port Augusty zvlněnou krajinou, ba dokonce místy i kopcovitou, kolem jsou pole (pěstují se tu speciální odrůdy, které moc nepotřebují vodu) či pastviny s ovcemi a také buš. Viděli jsme též hodně emu a klokanů, ještěry atd. atp.
Dnes již druhý den leje. Nejzajímavější bod v průvodci k městečku Port Augusta, kromě faktu, že leží na křižovatce několika důležitých dopravních tepen, je: koncem 19.století tu vybudovali pivovar, který po čtyřech letech činnosti zavřeli, protože zjistili, že tu není dostatek vody. Další zajímavosti jsou vodopády v okolních horách Flinders Range, které jsou ale k vidění jen při silných deštích (takže možná zítra...).
19.-20.2. stále sedíme na zadku u internetu a pracujeme, ve zdejší knihovně to je naštěstí zdarma, Port Augusta si budeme zkrátka pamatovat jako nejdeštivější město v Austrálii (zatím...). Dokonce je to nejdeštivější město celé naší cesty od startu v Praze - nikde nám tři dny po sobě nelilo. Ale vše špatné je pro něco dobré, naše cykloputování není jen šlapání na kole, je s tím spojeno i spousta papírování, koukání do map, čtení cestovatelských publikací, plánování dalších kilometrů, psaní článků pro Cykloturistiku...
22.2. odjíždíme a neprší!!! Po 11km padl 20000.km naší cesty. Připili jsme si džusem a jeli dal ještě dalších 104km.
23.2. na 87.km jsme dnes najeli 3000. australský km, připili jsme si vodou a jeli dal dalších 18km.
24.2. dnes šlapeme 300.den. Dojíždíme do Adelaide, hlavního města státu Jižní Austrálie. Je to velké město, prvně od Perthu je v něm spousta lidi a aut. Je to ale moc pěkné velkoměsto, spousta zeleně, parky, zahrady, stezky pro cyklisty, kam se jen podíváš. Nádhera.
27.2. odjíždíme z Adelaide, nejprve podél řeky Torens po cyklostezce k moři a poté stále po stezkách až do vinařského údolí McLaren. Pěstují se tu především červené hrozny. Stavíme na ochutnávku v jednom - chtělo by se napsat sklípku - ale vinaři tu mají stodoly.
S několika "promilemi" v krvi se do obávaného stoupání Willunga (kde se jezdí i populární profizávod Tour Down Under) vyhoupáváme velmi snadno, ani nevíme, proč nás místní před kopcem varují (navíc při pohledu na naše naložená horská kola).
1.-3.3. jedeme skoro podél moře, vpravo od nás je národní park Coorong - vedle silnice jsou sladkovodní jezera, která jsou od oceánu oddělena takovým uzounkým pruhem pevniny s písečnými dunami, vlevo od nás jsou občas jezera růžová. No opravdu se jim tak říká, voda obsahuje nějakou bakterii, která ji zbarvuje do růžová.
4.3. přijíždíme do městečka Mt. Gambier, které má jezero modré. Je to způsobeno nějakou bakterií a také slunečním svitem, takže v období březen-listopad (podzim,zima) je jezero šedé. Dnes je ale ještě blankytné modré, po obvodu kráteru (ano - je to sopka, přesněji explozivní kráter) kolem vede pěkná cyklostezka necelé 4km dlouhá. Navečer přejíždíme hranici dvou států Jižní Austrálie a Victorie.
5.3. už druhý den jedeme lesem, pravým nefalšovaným borovým. I když uměle vysazeným. Dobře se tu stanuje.
6.-8.3. projíždíme Great Ocean Road - silnice vybudovaná v letech 1918-1932 veterány z 1.světové války. Stát dal veteránům práci a spoustu vesniček spojil s okolním světem po souši. Již tenkrát se vědělo, že se buduje jedna z nejkrásnějších silnic světa a že oblast bude vzkvétat i díky turistickému ruchu.

Great Ocean Road je opravdu "great". První část vede podél vápencových útesů, druhá část vede pohořím národního parku Otway s parádními výhledy na moře a třetí část ta asi nejdelší a nejromantičtější je vytesaná rovnou do skal přímo nad mořem.
9.3. v noci prší, ráno prší, přes den prší - začíná tu podzim. I tady mají čtyři roční období, i když poněkud naruby. Dnes nám to ale moc nevadí, večer totiž budeme spát po dvou měsících konečně zase jednou v pravé, měkkoučké posteli. Ano v POSTELI!
Dojíždíme do Melbourne, hlavního města státu Victoria. Dojezd do města je trošku bahnitý, podle mapy vede do centra podél dálnice stezka, ale realita je jiná. Stezka na začátku dálnice není, je tu jen zákaz vjezdu cyklistům. Zpátky v protisměru si netroufáme a tak se brodíme jílem, přes koleje a přes staveniště na vedlejší silnici, po které se bez problémů dostáváme do cíle k našim známým (přesněji známým známých Michalovo sestry).
Předtím však u benzinky asi hodinu oddělujeme mazlavý jíl od našich kol, brašen, bot. K večeři máme knedlíky, ano pravé, nefalšované, houskové KNEDLÍKY s omáčkou a masem.
TO BYL ALE DNESKA PĚKNÝ DEN.
11.3. Tasmánie
přesouváme se na ostrov Tasmánie. Původně jsme chtěli jet z Melbourne do Devonportu trajektem, ale zaskočila nás cena. Letadlem vyjde stejný přesun levněji, je to rychlejší, nehoupe to a ještě dostaneme svačinu.
V letadle pro 36 nás je 10, jedna letuška a dva piloti, sedíme v poslední, deváté, řadě. Let je téměř hladký, vrtulák sebou ve větru pěkné hází, ale není to nejhorší, než roznesla slečna kafe, házení přestalo. Přistáváme za hodinu a pět minut (loď jede přes 10 hodin přes noc) v Devonportu, na severu ostrova.
12.-21.3. objíždíme ostrov Tasmánie, jedeme v protisměru hodinových ručiček. Nejprve nás tedy čeká pár kilometrů po pobřeží na západ, ve městě Burnie se odkláníme na jih. Stoupáme od moře. V sýrárně Lactos, kterou založil Čech Milan Vyhnálek, ochutnáváme místní produkci.

Tasmánie je hodně kopcovitá, projíždíme deštnými pralesy v západní časti ostrova. Neprší tu. Jinak je tu ale vlhčí podnebí než na východě. Západní půlku ostrova tvoří pěkné vysoké kopce. Ale kopce jsou i na východní polovině, prostě Tasmánie = kopce.
Projíždíme národní park Franklin-Gordon Wild Rivers, hrabeme se postupně do tří sedel, 480, pak 530 a pak 840. Poslední sedlo pojmenované po králi Williamovi je hranici mezi vlhkým západem a suchým východem - tj. na východě nám pak dva dny skutečně prší. Zákon schválnosti. Další zákon schválnosti - na východním pobřeží mají vát stále jižní větry, nám celé dva fičí severák jako kr... ale dá se jet a kopce tady nejsou tak vysoké, spíše to je mírně zvlněno.
Po východním pobřeží se vracíme z hlavního města Hobart. Hobart je takové poklidné městečko, spousta turistů a také historických domečků. Historie - to je maximálně 200 let.

Zhruba 20 procent celé rozlohy Tasmánie zaujímají národní parky - tři největší (plus jeden malý) jsou na seznamu světového dědictví Unesco.

Hodně vesnic má kempy, jsou zdarma, občas i se sprchou. Tak daleko dospěla zdejší civilizace.

Měli jsme štěstí vidět tasmánského čerta, tj. takového černého roztomilého kočkopsa, jediného dravého vačnatce. Utíkal před námi po asfaltu, ale nemohli jsme ho dohonit, neměl brašny a bylo to do kopce.
22.3. zpět v Devonportu na letišti, završujeme okruh po 1033km, vracíme se zpět opět malým vrtuláčkem, a už se těšíme na další let - v úterý 25. odlétáme na Nový Zéland.
25.3. Nový Zéland
přelétli jsme úspěšně Tasmánské moře. S Novým Zélandem se setkáváme nejprve vizuálně - přelétáváme majestátní Jižní Alpy, vrcholky jsou buď pod ledovcem nebo již pod sněhem, ale v nížinách sníh zatím není. Počasí v městečku Christchurch je ani vedro ani zima, zkrátka babí léto. Skládáme kola, jako na Tasmánii jen se zadními brašnami, a vyrážíme směr jih...
27.3. vyrážíme z Christchurch směr západ. Prvních 100km je rovina, farmy, ovce, krávy a taky tu chovají v ohradách jeleny a laně.
28.3. přejíždíme první kopec - Burkeho průsmyk, je vysoký 710m, nic moc... takové pozvolné stoupání a jsme na vrcholu, tam i nocujeme.
29.3. u jezera Tekapo je hnusné mrholivé počasí, nic není vidět a tak čekáme na lepší...
30.3. sice je lépe, ale stejně vidět horu Mt. Cook nám není dopřáno, je to nejvyšší hora NZ - 3754m. Konečně začínají kopce o kterých všichni mluvili, nahoru a dolů jedeme kolem několika jezer a vodních kanálů a vodních elektráren směr východ.



jezero Pukaki
31.3.-1.4. směřujeme podél moře, ale spíše v horách, na jih k nejjižnějšímu bodu Jižního ostrova. Přes města Oamaru a Dunedin.
následující události